“Nechci děti a moje rodina a okolí mi pořád říkají, že jsem hloupá,” píše Magda. Přitom ani ona, ani její partner netouží být rodiči

Paní Magda (40 let) v životě nikdy netoužila mít děti. Když se kolem ní nějaké objevily, nebyla ta, která by ihned pečovala, starala se. Spíše se držela v pozadí. Když se pomalu dostávala do věku, kdy její kamarádky rodily děti, přicházela poměrně často otázka - kdy bude mít dítě ona. Ujasnila si, že ona děti mít nechce. Se svým partnerem jsou na tom podobně, on také neprahne po dětech. Ale okolí paní Magdy ji nutí k dětem a říká jí, co má dělat.

Nechci děti

Už nevím, jak jinak říct své rodině a okolí, že je to můj život, mé rozhodnutí a moje věc! Nebaví mě poslouchat, že jsem hloupá, když nechci děti, jednou mě to dožene, co bez dětí budu dělat, chlap mi uteče za jinou, která mu dítě dá a podobně. Všichni vědí všechno nejlíp, ale oni přece můj život nežijí, tak co pořád mají? Nebaví mě, když mi máma při každé návštěvě ukazuje fotky cizích dětí a tvrdí mi, že určitě musím něco cítit a chtít taky takového malého tvorečka. Jenže já necítím nic, necítím potřebu mít dítě a starat se o něj. Možná jsem divná, to nepopírám, ale je to pořád moje a partnerovo rozhodnutí. A když to bude on po nějaké době cítit jinak, tak je možné, že se rozejdeme. To je holt život. Nikdy nikdo nemá stoprocentní jistotu, že s ním partner zůstane, s dětmi nebo bez.

Jsi hloupá, musíš mít děti

Postupem času rodina přitvrdila a přidávají se kamarádky. "Ty nechceš děti? Proč jako? To je divné". Máma dokonce podotkla, že jsem hloupá a musím mít děti. Ona chce vlastní vnoučata! Já ji chápu, ale to, že ona se chce občas s vnoučetem pomazlit nebo se o něj sem tam postarat, není dostatečný důvod pro to, abych porodila a uvázala si na krk dítě. Možná jsem sobecká, kdoví. Jenže se takhle cítím spokojená a šťastná.

A nevím, jak všem kolem sebe dát najevo, aby laskavě přestali s těmi komentáři, otázkami nebo výpady směrem ke mě. Máma si stěžuje, že k ní chodím málo. Diví se? Když pokaždé odcházím naštvaná a mrzutá, nechci se s ní vídat víc, než je bezpodmínečně nutné. Kdo by dobrovolně strkal hlavu do oprátky neustálých výpadů, kdy už konečně budu mít děti.

Co mám dělat? Je to přece můj život a mé rozhodnutí.

Nejlepší odpověď na situaci paní Magdy má terapeutka Ann Davidman

Pravděpodobně se vás na to zeptají alespoň jednou za život. Zvláště pokud jste žena. Většinou tito lidé položí tuto opravdu jedinečnou otázku s nonšalancí někoho, kdo by se stejně tak zajímal, jestli si do čaje beru mléko. Lidé nechápou, že je to vaše rozhodnutí. Paradoxem je, že jedinou věkovou skupinou, ve které porodnost přibývá, jsou lidé nad 40 let. Existuje tolik důvodů, proč se ženy mohou rozhodnout odložit mateřství – stabilita zaměstnání, úroveň vzdělání a příjmů, lékařský pokrok v oblasti plodnosti a široce přijímané chápání toho, co to znamená být matkou ve 21. století. To vše jsou otázky a faktory, které je třeba zvážit, když se rozhodujete o dítěti, kdy a zda vůbec.

Já pracuji s oběma, muži i ženami, ale i tak věřím, že ženy jsou zasaženy „mnohem tvrději pronatalismem“ (tj. lidmi, kteří vás povzbuzují, abyste měli děti), než jejich mužské protějšky. Bylo by úžasné žít v postpronatalistické společnosti, kde jsou děti vychovávány s poselstvím, že ne každý se stane rodičem a že byste se měli sami rozhodnout, jestli je to něco, co chcete udělat. Takže v klidu, je to jen vaše a partnerovo rozhodnutí, děti mít rozhodně nemusíte.

Jak se má paní Magda zachovat? Vysvětlovat okolí a rodině, že prostě děti nechce a je to jen a pouze její volba? Nebo poslouchat neustálé výčitky? Jak byste se v této situaci zachovali vy? Přečtěte si také dopis paní Jarky, která přistihla dceru při něčem, co by rozhodně dělat neměla.