
Když člověk ztratí životního partnera, potřebuje čas na smutek, klid a pocit opory od rodiny. Dorka ale místo toho zažívá něco, co ji zraňuje možná ještě víc, než čekala. Její děti se nezajímají o její pocity po ztrátě manžela, jejich otce. Zajímá je jen dědictví.
Paní Dorka (65) přišla před dvěma měsíci o manžela, se kterým prožila téměř celý život. Znali se od dětství a podle jejích slov byli jeden druhému nejbližším člověkem. Místo podpory od svých dětí ale dnes řeší nepříjemné rozhovory o majetku a budoucím dědictví.
Zemřel mi manžel a moje děti už plánují
S mým manželem jsme se znali od dětství. Bydlel v sousedství, měli koně a ovce a on byl ten, který se mnou chtěl kamarádit. Už když mu bylo pět mi říkal, že si mě vezme za ženu. Všichni se tomu tehdy smáli, ale já jsem tušila, že to bude pravda. Byl moje první láska, první pusa, první všechno. Prožili jsme spolu celý život. Stavěli jsme vlastní dům, vychovali děti, smáli se, hádali, stárli vedle sebe. Nikdy jsem si neuměla představit, že jednou zůstanu sama. Když před dvěma měsíci zemřel, připadala jsem si, jako by mi někdo vyrval polovinu života, mou druhou půlku.

Pořád automaticky čekám, že uslyším jeho kroky nebo hlas z vedlejší místnosti. Každé ráno se probouzím a na pár vteřin zapomenu, že už tu není. A právě v době, kdy bych nejvíc potřebovala cítit podporu rodiny, za mnou začaly chodit naše děti s řečmi o majetku. Prý by bylo nejlepší přepsat dům a chatu už teď na ně, že to bude jednodušší a nebudou se pak řešit papíry. Seděla jsem proti vlastním dětem a měla pocit, že snad špatně slyším.
Čekají, až umřu
Nejvíc mě bolí, s jakou samozřejmostí o tom mluví. Jako bych už byla jen nějaká překážka mezi nimi a majetkem. Jeden začne o domě, druhý o chatě, pak se dohadují, kdo by co opravoval a kdo si co zaslouží. A já tam sedím, pořád ještě v smutku po člověku, kterého jsem milovala celý život. Místo aby se mě zeptali, jak mi je nebo jestli něco nepotřebuju, řeší, co bude „jednou“. Jenže já z toho slyším jediné – až umřu. Už počítají s tím, že půjdu brzo za manželem? Strašně mě to zklamalo.
Vždycky jsme se snažili naše děti vychovat slušně, pomáhali jsme jim, podporovali je, nikdy jsme je nenechali ve štychu. A teď mám pocit, že vidí hlavně střechu nad hlavou a hodnotu nemovitostí. Začínám být naštvaná a někdy si říkám, že bych nejradši nepřepsala vůbec nic. Jenže pak přijde výčitka, že jsou to pořád moje děti. Nevím, jestli přeháním, nebo je opravdu normální řešit dědictví dva měsíce po smrti vlastního otce. Co byste dělali na mém místě?
Ke komentáři na situaci paní Dorky nás inspiroval psycholog Kenneth J. Doka, expert na problematiku truchlení
Paní Dorko,
děkuji vám za to, že jste tak otevřeně popsala jeden z nejtěžších okamžiků života, kdy se k hlubokému zármutku přidává i zklamání z vlastních dětí. Z vašeho příběhu je cítit, jak silné a dlouhé pouto jste s manželem měla a jak náhlá je pro vás jeho absence, jako by se změnil celý svět, ve kterém jste doposud žila. A do tohoto zranitelného období vstoupila témata majetku, která ve vás oprávněně vyvolávají bolest, nepochopení a pocit, že vaše děti nevidí to nejdůležitější – vás jako truchlící matku.
Vaše reakce není přehnaná. Dva měsíce po ztrátě životního partnera je člověk stále hluboko v šoku a zármutku a potřebuje především bezpečí, čas a citlivost okolí. Je pochopitelné, že když děti začnou mluvit o přepisu majetku, slyšíte v tom spíš „praktické uzavírání vaší role“, než péči o vás. Zároveň je ale možné, že ony samotné neumí pracovat s emocemi kolem smrti a místo blízkosti volí „řešení papírů“. To však nijak nesnižuje vaši potřebu nastavit hranici – je v pořádku jim říct, že o majetku teď nebudete mluvit, protože se nacházíte v období smutku a potřebujete klid.
Na vašem místě by bylo důležité rozhovor o dědictví vědomě odložit a zároveň s dětmi pojmenovat, co vás zraňuje, ne ve smyslu obžaloby, ale sdělení: že teď nejste připravená řešit budoucnost, protože ještě žijete přítomnou ztrátou. Můžete také zvážit, zda by tyto praktické otázky později nevedl notář nebo neutrální osoba, aby se z nich nestal emocionální tlak mezi vámi. Vaše bolest je přirozená a důležitá, a nic na ní nemění to, že jste matka, která si zaslouží respekt i prostor k truchlení. V tom všem nezůstáváte sama, i když se to tak teď může zdát.
Jak má paní Dorka zvládnout smutek po manželovi a necitlivé chování svých vlastních dětí? Lze vůbec nějak situaci vyřešit, aby se vztahy srovnaly? Nebo už je pozdě? Přečtěte si také příběh paní Margity, jejíž dcera zjistila, že její otec není jejím biologickým otcem.
Nejčtenější články
Doporučujeme

“Můj otec mě a mámu opustil. Teď škemrá, aby ho vzala zpátky. A ona chce!” Nechápe Adéla

“Vzali jsme se kvůli dětem a teď si nemáme co říct,” neví si rady Renáta
Mohlo by se vám líbit

Velký byt už nestačí. Češi dnes chtějí školku, kavárnu i park v docházkového vzdálenosti od domu






