„Můj táta zemřel bez varování a já teď nevím, jak dál, trápí mě výčitky,“ píše smutně Kristýna

Paní Kristýně (48) před měsícem náhle zemřel otec. Její otec zemřel nečekaně. Prostě šel jednou večer spát a ráno už se neprobudil. Infarkt ho postihl ve spánku. Nic ho nebolelo, jak všichni říkají, ale paní Kristýně se chce křičet, proč tohle lidi říkají? Zemřel nečekaně, byl zdravý, nekouřil, moc nepil, pečoval o sebe a najednou tady není. Jak se s tím má smířit? Navíc ji trápí výčitky svědomí. Nestihla mu říct vše, co chtěla.

Můj táta zemřel bez varování

Asi to zní sobecky, ale já teď nejsem schopná myslet na nikoho jiného než na sebe. Pořád se točím v kruhu otázek: Proč tak najednou? Proč zrovna nám? A proč jsem mu to nestihla říct? Můj táta byl zdravý. Ne ten typ „zdravý“, co občas zajde na pivo a říká, že je v pořádku. On byl opravdu zdravý. Jezdil na kole, staral se o zahradu, sledoval politiku a do všeho měl co mluvit. Vždycky jsem ho v duchu škatulkovala jako toho „nezničitelného“. Však on tu s námi bude ještě patnáct let. Takhle jsem uvažovala. Nevěděla jsem, jak moc se pletu.

Ten večer jsem mu volala, mluvil úplně normálně. Byl veselý, smál se, povídali jsme si. Prostě táta. Druhý den ráno volala moje máma, že se nevzbudil. Infarkt ve spánku. Bylo to tak rychlé, že to ani nezaznamenal. Máma mě uklidňuje, že si mám říkat, že to měl krásné. Že ho to nebolelo. Že to byl takový ten sen o smrti. A já vím, že má pravdu, jenže mě to neuklidňuje. Mě to naopak děsně zlobí. Zlobí mě, že nám nedal ani den. Ani hodinu, abychom se sešli, sedli si a řekli: „Tati, děkujeme, milujeme tě.“ Protože on si to nezasloužil, odejít takhle. Nezasloužil si odejít beze slova.

Trápí mě výčitky

A já? Já si teď připadám jako ta nejhorší dcera na světě. Ty výčitky, ty mě sžírají zevnitř. Byly tam věci. Nic hrozného, žádné hádky. Spíš drobnosti, které jsem pořád odkládala. Měla jsem mu říct, jak moc si vážím toho, že mi kdysi pomohl finančně, když jsem stavěla dům. Měla jsem mu říct, jak moc mě mrzí, že jsem mu před Vánoci vynadala, že koupil špatný druh salámu. Měla jsem mu říct, že mi v životě chybí víc, než jsem si kdy byla ochotná přiznat. Vždycky jsem si myslela, že to stačí říct činy. Že když mu peču oblíbený koláč, že to ví. Že když mu zavolám, tak cítí, že je milován. Ale teď? Teď vidím jen tu prázdnou linku. Už mu nezavolám. A já se trápím tím, že už neuslyší, co jsem mu chtěla říct. Mám pocit, že jsem mu zůstala dlužná to nejdůležitější. Jak mám teď žít? Jak mám ráno vstát a jít do práce, když vím, že už nemůžu zavolat a zeptat se: „Tati, co dneska vaříš?“ Nevím, kde najít tu sílu. Cítím se jako malá holka, které ukradli jistotu.

Nejlepší odpověď na situaci paní Kristýny má Hospice Sacred Heart

Smrt rodiče – ztráta matky nebo ztráta otce – je jednou z nejemotivnějších a nejuniverzálnějších lidských zkušeností. Pokud člověk neví, jaké to je trpět takovou ztrátou, s největší pravděpodobností ji jednoho dne zažije. Smrt rodiče je nevyhnutelná. Ale jen proto, že je, to nijak neusnadňuje. Ztráta rodiče je plná zármutku a traumatická a také děti biologicky a psychologicky formuje a mění. Je to transformativní věc. Konkrétněji řečeno, nevyřešený zármutek se může spirálovitě proměnit v úzkost a depresi. V extrémních případech může být terapie jediným způsobem, jak postavit truchlícího syna nebo dceru zpět na nohy.

Čas a chápavý partner mohou také hodně pomoci dospělým překonat tuto nepříjemnou, ale všudypřítomnou kapitolu jejich života. V nejlepším případě se úmrtí rodiče očekává a rodiny mají čas se připravit, rozloučit a obklopit se podporou. V případech, kdy je úmrtí neočekávané, například v důsledku akutního onemocnění nebo traumatické nehody, mohou dospělé děti setrvávat ve fázích popírání a hněvu ze ztráty po delší dobu dostat k diagnóze závažné depresivní poruchy nebo dokonce PTSD, tedy posttraumatický syndrom, pokud je trauma součástí.

Jak se má paní Kristýna vyrovnat se situací, která právě nastala? Jak se s tím vším smířit a začít žít svůj vlastní život? A jak přestat mít výčitky? Přečtěte si také příběh pana Michala, který svou manželku vůbec nepoznává.