44 Kč
Touha po uznání od rodiče nezmizí ani v dospělosti. Když ale místo podpory přichází jen kritika, začne to bolet víc, než bychom čekali. A jednou přijde chvíle, kdy už člověk nedokáže mlčet. Do této situace se dostala paní Mirka. O to smutnější je, že se jedná o její maminku, která ji nikdy za nic nepochválila.
Paní Mirka (49) dlouhodobě pomáhá své matce a stará se o její každodenní potřeby. Přesto se setkává spíše s kritikou než s uznáním. Nedávná hádka vyústila v mlčení, které ji teď nutí přemýšlet, jak vztah posunout dál.
Nosím jí nákupy, uklízím u ní doma, řeším, co potřebuje donést, vozím ji k lékařům a na jiné pochůzky. Snažím se, aby mé vlastní mámě opravdu nic nechybělo. A přesto mám pocit, že ať udělám cokoliv, vždycky je to špatně. Jednou jsem koupila špatný chleba, jindy jsem přišla pozdě, nebo jsem něco uklidila „jinak, než by se podle ní mělo“. Nikdy nepřijde obyčejné „děkuju“. Jen další výtka, další připomínka, že jsem udělala něco špatně. A já tam stojím a cítím, jak se ve mně něco hromadí. Ten pocit, že nejsem dost dobrá ani pro vlastní mámu. Že si její uznání nikdy nezasloužím, ať se snažím sebevíc. Někdy jedu domů a mám slzy v očích, ale stejně se další den vrátím a dělám to znovu. Protože je to moje matka. Protože potřebuje pomoc a já jí asi pomoct musím. Nevím, kdo jiný by to udělal?
Dlouho jsem se držela, opravdu. Snažila jsem se, aby se všechno dalo do pořádku, občas jsem jí poprosila, aby na mě nebyla taková, ale vysmála se mi, že když něco dělám špatně, nemám čekat obdiv. Minule to už ve mně prasklo. Začala mě zase kritizovat kvůli maličkosti a já už to nevydržela. Řekla jsem jí, že jestli jí všechno tak vadí, může se o sebe starat sama. Nemusím tu být a pomáhat jí. Že já mám taky svůj život, chodím do práce, mám svou rodinu a ještě se o ni starám. Byla to možná tvrdá slova, ale byla upřímná a prostě musela ven. Od té chvíle je ticho. Nezavolala, nenapsala. A já teď nevím, co cítím víc – jestli úlevu, nebo vinu. Na jednu stranu se mi ulevilo, že tam nemusím poslouchat další výčitky a kritiku. Na druhou stranu je to pořád moje máma. A já nevím, jestli jsem to nepřehnala, jestli jsem neměla vydržet, být trpělivější. Jenže kolik toho má člověk vydržet? Jak nastavit hranice tak, aby mě nepřestala bolet, a zároveň ji úplně neztratit – co byste dělali na mém místě?
Tohle není příběh o špatně koupeném chlebu. Je to příběh o dvou ženách, z nichž každá prožívá svou vlastní verzi bezmoci. Mirka hledá uznání a potvrzení, že její oběti mají smysl. Její matka se pravděpodobně potýká s něčím jiným – se ztrátou samostatnosti, s pozicí člověka závislého na druhých, který s tím neumí důstojně zacházet. Kritika nemusí být výrazem nespokojenosti s dcerou, ale se sebou samou. To matku neomlouvá, ale vysvětluje to, proč se Mirčina snaha míjí účinkem – řeší jiný problém, než který matku skutečně trápí. Mirka píše, že pomáhá, protože „musí". Péče motivovaná povinností a vinou ale není totéž co péče ze svobodné volby, a ten rozdíl cítí obě strany. Matka vnímá, že dcera přichází s tíhou a očekáváním, a reaguje obranou. Mirka vnímá, že její úsilí není oceněno. Vzniká uzavřený kruh, ve kterém se obě cítí nespravedlivě.
Moment, kdy Mirka „vybuchla", nebyl selhání. Hranice je legitimní potřeba. Problém je, že hranice vyslovená ve vzteku zní jako ultimátum, ne jako nabídka k jinému uspořádání. Matka ji pravděpodobně neslyšela jako „potřebuji, abychom jednaly jinak", ale jako „opouštím tě". A následné ticho může být stejně tak uraženost jako strach. Mirka se ptá, jestli neměla být trpělivější. To je špatně položená otázka – předpokládá, že jediné možnosti jsou vydržet všechno, nebo odejít. Prostor mezi nimi ale existuje. Nejde o to dál mlčky snášet kritiku, jde o to změnit podmínky, za kterých péče probíhá. Mirka by měla přestat čekat na matčino uznání jako na potvrzení vlastní hodnoty. Pokud ho matka dávat neumí, stavět na něm sebehodnocení znamená předávat kontrolu člověku, který ji nevyužije dobře. K matce má smysl se vrátit ne s omluvou za obsah, ale s vysvětlením formy – „je mi líto, jak to vyznělo, ale co jsem cítila, je pravda". A pokud matka komunikaci změnit nedokáže, Mirka má právo péči omezit na praktickou pomoc bez emocionální investice. Ne každý rodičovský vztah je možné proměnit ve vřelé pouto. Některé matky prostě nejsou schopné dát svým dětem uznání, které potřebují. To neznamená vztah přerušit. Znamená to přestat doufat, že příští návštěva bude ta, po které zazní „děkuju", a začít budovat pocit vlastní hodnoty tam, kde ho lidé kolem skutečně dokážou ocenit.
Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.
Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.
Jak se má paní Mirka s mámou domluvit a nastavit pravidla, která budou obě respektovat? Je možné, aby se vztah dvou žen změnil? Nebo je to nereálné? Přečtěte si také příběh paní Adély, která vidí, že tchyně začíná zapomínat, ale její syn si to nechce připustit.
Příběh poslala Mirka A.
