"Je mi 45 a mám dva milence. Konečně mám 'vztah', který mi vyhovuje," svěřila se nám paní Monika

Někdy člověk zjistí, že jeden partner mu nedokáže dát vše, po čem touží. Ne proto, že by byl špatný, ale protože každý přináší do vztahu něco jiného. Místo toho, abychom to brali jako selhání, můžeme se na to dívat jako na hledání rovnováhy. Přijde chvíle, kdy se žena přestane trestat za to, že chce víc než jen kompromisy. Začne si pokládat otázky, které dlouho odkládala. Začne se ptát: "Co mě naplňuje. Po čem toužím. A proč bych měla svůj život řídit podle pravidel, která jsem nevytvořila já sama."

Mám 2 milence, svěřila se Monika

"Právě kolem čtyřicítky nastává období, kdy se ženy mění. Přestávají hrát role hodných manželek a starost o domácnost už nechtějí mít jen na svých bedrech. Chtějí rovnováhu, chtějí týmovou práci. Řada z nich začne žít vic pro sebe. Takové ženy se chtějí cítit žensky, žádané, a chtějí být vidět. A i když to okolí nemusí pochopit, uvnitř cítí, že jsou na správné cestě," uvedla Jaqueline Olds, klinická psycholožka.

Přesně to udělala i Monika, která dnes otevřeně říká, že poprvé v životě má vztah, který jí skutečně vyhovuje.Monika má dva milence. Jednoho staršího, druhého mladšího. S oběma mě pojí něco jiného a právě díky tomu se cítím celistvá. Starší muž mi dodává jistotu, klid a hluboké rozhovory. Je to typ vztahu, který stojí na porozumění a přijetí. Mladší z nich je naopak živelný, plný energie a spontánnosti. S ním se směju, cestuju a dělám věci, které jsem už dlouho nezkoušela. A právě kombinace těchto dvou světů mi dává pocit, že znovu dýchám a že mě život jako takový skutečně naplňuje.

Nevedu dvojí život

Nesnažím se vést dvojí život. Oba muži vědí, že nejsem jen jejich. Nehraju hry, nelžu a nic neskrývám. Překvapivě se to ukázalo jako cesta, která je pro všechny tři přijatelná. Starší muž tento typ vztahu chápe, i když ho to někdy píchne u srdce. Mladší zase bojuje s občasnou žárlivostí, ale nakonec si vždy uvědomí, že právě moje svoboda je tím, co ho ke mně tak moc přitahuje.

Když se ohlédnu zpět, uvědomuju si, že jsem dlouhé roky žila tak, jak se očekávalo. Manželství, děti, práce, povinnosti. Uspokojení druhých bylo vždy na prvním místě, já sama až na posledním. Po rozvodu jsem měla pocit, že jsem naprosto selhala. Dnes se na to dívám jinak. Neselhala jsem. Jen se snažila naplnit model, který pro mě nebyl určený.

Druzí mě odsuzují

Někteří lidé mě odsuzují, protože dvojí vztah je pro ně nepředstavitelný. Jiní mě obdivují za odvahu žít po svém. Za mě ale nejde o odvahu, spíš o pocit volnosti. Konečně se nemusím přetvařovat. Konečně mohu říct nahlas, co chci. A i když vím, že tento životní styl pravděpodobně nebude trvat věčně, užívám si každý den, který mi přináší radost, pozornost a pocit, že konečně žiju tak, jak chci já sama, a ne tak, jak si přejí ostatní.

V pětačtyřiceti si připadám více naživu než kdykoliv předtím. Nehledám jednoho ideálního muže. Našla způsob, který mi vyhovuje tady a teď. A právě to je za mě to nejdůležitější. Žít pravdivě, ne podle představ jiných, ale podle toho, co skutečně cítíme.

“Zrovna když mi bylo nejhůř, našla jsem lásku. V nemocnici,” vypráví Valentýna