“Matce je jedno, jak se mi daří, zavolá, jen když něco potřebuje,” stýská si smutná Petra

Podívejte se, co nám Petra (38 let) napsala do redakce.

Moje matka se mnou nikdy neměla dobrý vztah. Nebo si to asi nepamatuji, nevím. Hrozně se o mě bála, nesměla jsem nic, protože co kdybych si ublížila, zranila se, utopila se, ublížila si. Vyrostla jsem ve strachu a dodnes s ním bojuji . Snažím se nevyšilovat při každodenních činnostech, které lidé běžně provádí prakticky automaticky. Roky jsem strávila na terapiích, kde jsem se učila mít se ráda, převzít kontrolu nad svým životem i naučit se, že vztah si nejde vynutit. 

Osamostatnila jsem se

Když se rodiče rozvedli, máma si ihned přivedla nového chlapa, který mi neseděl. Začalo mi peklo, kdy jsem pro ně dva byla problém, kterého se musí zbavit. Máma to nikdy otevřeně neřekla, ale myslím, že toužila, abych už konečně vypadla a ona mohla žít v klidu. Odstěhovala jsem se k příteli, vzala si ho a porodila dceru. Manželství nevyšlo, takže jsem matka samoživitelka. V tuhle chvíli hodně pomohl a pomáhá můj táta se svou partnerkou. V nich mám oporu, rodinu a pomoc. Vzájemně si voláme, navštěvujeme se, jezdíme spolu na chatu, trávíme společně svátky, narozeniny. Moje máma netouží vědět, jak se má její dcera nebo vnučka.

Mohlo by se vám líbit

„Můžeme začít znovu?“ zeptala se paní Eva. „Už je pozdě, mami. Mám svůj život,“ odpověděla její dcera. Odešla z domova hned, jak mohla

Volala jsem pravidelně

Byla jsem s mámou v pravidelném kontaktu, volala jsem jí každý týden a ptala se, co je nového. Vždycky si postěžovala na to, jak je vše drahé, všechno špatně, politici jsou zloději a podobně. Nezeptala se, jak se mám já, co moje dcera. Nezajímalo ji to. Viděla asi jen a pouze sebe. Jednoho dne se to ve mě zlomilo a já jsem jí přestala volat. Chtěla jsem, aby se sama taky o vztah a kontakt snažila. Jenže ne, neozvala se. Nemluvily jsme spolu dva měsíce. Teprve pak mi zavolala. Ale ne proto, že by ji zajímalo, jak se po celé té době mám. Potřebovala vědět, kde jsem koupila ten krém, který jsem jí dala minule k Vánocům. Nic víc. A zase dlouhé ticho. Neozvala se až do chvíle, kdy potřebovala odvézt do Prahy na vyšetření. Odvezla jsem jí, ale neodpustila si poznámku, že by ji mohl odvézt její milovaný manžel. Opět se mnou dlouho nemluvila.

Nejeví zájem

Dlouho mě to ničilo, brečela jsem po večerech, rozebírala to na terapiích. Uvědomila jsem si, že tohle prostě nezměním. Moje matka se mnou nechce udržovat kontakt, pouze ten povrchní. Nechce vědět, jak se mám, co dělám, jestli mám nového partnera nebo ne, co dělá její vnučka, jak se učí, prostě nic. Přijala jsem to, přestala se snažit o vztah a teď jí volám z povinnosti jednou za dva měsíce, poslechnu si, co je špatně, a zase to položím. Naštěstí mám tátu, který mi lásku, péči a pomoc vynahrazuje. Bez něj bych byla sama a ztracená.

Mohlo by se vám líbit

Příběh čtenáře: Mezi matkou a macechou

Vyjádření Charlotte Benátské

Mnoho žen i mužů v dospělosti trpí pocitem nepřijetí, cítí se obětí situace, a ať podniknou cokoli, mají pocit, že to stále není ono, pocit vnitřního klidu se nedostavuje. Naopak, jsou zacyklení v nejrůznějších pocitech. Jedna z tezí zní „rodiče si nevybíráme“, jiná zase „rodiče si vybíráme ještě před narozením, a to to nějakého důvodu.“ Ať tak nebo tak, lidé se snaží lásku a přízeň svých blízkých nějakým způsobem získat. Hledají metody a techniky, jak to napravit, jak si ulevit, často se pracuje s přijetím a odpuštěním. Z mé praxe a zkušenosti tyto technicky pomohou, když hledáme odpověď na to, proč…, když zjistíme, že matka Vaší maminky se chovala stejně nebo podobně, byla chladná a egocentrická, dostane se Vám pochopení, proč Vaše vlastní matka v sobě nemohla mít láskyplné pocity a nemohla je tedy předat Vám.

Dochází k pochopení, což je na jednu stranu úlevné, na druhou stranu past. Stává se, že Vám nadále vadí, že se matka nehodlá změnit a nevíte, co s tím. Jediným možným východiskem je pojmout to komplexně. Racionálně si přiznat, ano, moje matka je taková a nelíbí se mi to. Mám ale partnera, tátu, přátele atd. a ti mě sytí tím, co potřebuji. Pak je potřeba uchopit to po emoční a pocitové stránce, ale ne ve smyslu „práce na sobě“, ale spíše ve smyslu odevzdání tématu. Čili přijmu vše tak, jak je, bez boje s čímkoli a kýmkoli, nechávám to plynout, neřeším, nehodnotím. Nejde ale o slova, jde o prožitek, který u toho vnímám všemi smysly.

Mohlo by se vám líbit

“Tati, nikdy ti neodpustím, že jsi odešel,” píše svému otci Adéla

V této fázi někdy pomůže průvodce, terapeut, kdokoli, kdo Vás tímto procesem bezpečně provede. Není to ale nutné, až na výjimky máte vnitřní sílu si tím projít sami. Zároveň je nezbytné naučit uvolňovat své tělo, a to pohybem, dechem, tancem, zpěvem, sportem, masážemi, čímkoli, co Vám sedne, je potřeba to vyzkoušet, neublíží Vám nic z toho. Hluboká emoční traumata se tak mohou postupně vyplavovat, poznáte to podle pocitu, může přijít úlevný pláč, radost nebo jen „obyčejné“ smíření se. A o tom to celé v podstatě je. Ať se děje cokoli, dříve nebo později se dostanete přirozeně do svého středu, k pocitu vnitřního klidu.

Mgr. Charlotte Benátská

terapeutka zaměřená na zlepšení dialogu v partnerském vztahu a uzdravení rodinných vazeb. Věnuje se párové terapii a individuálním konzultacím dospělých a mladistvých.

www.vztahy-komunikace.cz

Rozhodla se paní Petra správně? Eliminovat kontakt se svou matkou na jeden zdvořilostní telefonát každé dva měsíce? Nebo by se s ní měla bavit více a udržovat kontakt, i když je její matka taková, jaká je? Jak byste jednali v této situaci vy?

Přečtěte si také dopis paní Romany, kterou máma nevychovala, ale teď by chtěla, aby ji její dcera finančně podporovala.