Někdy se životní cesty lidí rozejdou. Důvodů může být celá řada, mají jiné pohledy na svět, myslí jinak a v tom, v čem si dřív rozuměli, se nyní názorově rozcházejí. Jenže co když se podobná situace stane v rodině? Rodina má vztahy, které opravdu nelze jen tak ignorovat, i když se o to někteří lidé snaží. Jak takovou situaci vyřešit? Na to se ptá paní Magdaléna, kterou její dcera přestala zvát na oslavy.
Paní Magdaléna (68 let) má jedinou dceru a je na ni právem pyšná. Vždycky si byly velmi blízké, jenže se to změnilo a paní Magdaléna vlastně neví, proč se to stalo. Nemá pocit, že by dceři nějak ublížila. Jenže dcera k ní začala chodit jen z povinnosti, nepozve ji k sobě, nezve ji na oslavy narozenin. A paní Magdalénu to velmi trápí. Netuší, co udělala špatně, proč se dcera takto chová. A tak jí píše dopis.
Milá Šárko,
dlouho už v sobě nosím slova, která Ti teď konečně zkouším napsat. Věř mi, není to lehké. Sedím nad tímto dopisem a cítím smutek, který se mě drží jako stín už několik měsíců. Nevím, co se mezi námi stalo. Nevím, co jsem Ti udělala tak špatného, že mě už nezveš na rodinné oslavy. Na narozeniny vnoučat, na Vánoce, na všechno, co bývalo dřív samozřejmé. Najednou jsem mimo, jako bych přestala být součástí vaší rodiny. Bolí mě to víc, než umím popsat.
Jsem Tvoje máma. Tvoje jediná. A Ty jsi moje jediná dcera. Když jsi byla malá, byla jsi pro mě celý svět. Pamatuješ? Všechno jsem vždy točila kolem Tebe, snažila se být tou nejlepší mámou, jakou jsem dovedla být. Možná jsem někdy chybovala, možná jsem řekla něco, co Tě zranilo, ale nikdy to nebylo ze zlého úmyslu. Pokud jsem udělala něco, co Tě odradilo, řekni mi to. Potřebuju to vědět. Jinak zůstanu jen v tichu a domněnkách.
Chodíš ke mně jednou za měsíc, jakoby z povinnosti. Přijdeš, posedíš hodinu, mluvíš o dětech, pak se rychle zvedneš a už spěcháš. Tyhle návštěvy nejsou radostí. Jsou jako stín toho, co jsme mívaly. Kdysi jsme spolu mluvily otevřeně. Smály se. Dnes je mezi námi zeď. Cítím, že mě držíš dál od sebe. Proč? Možná máš svůj život, rozumím tomu. Máš děti, práci, starosti. Ale já tu pořád jsem. Stará máma, která už tolik nepotřebuje – jen kousek lásky, zájmu, pozvání na dort a zapálenou svíčku s dětmi. Nechci být středem pozornosti, jen bych chtěla vědět, že na mě myslíš. Než mi jednou úplně zmizíš ze života, prosím, řekni mi pravdu. Dej mi šanci. Nechci umřít s pocitem, že jsem Ti nějak ublížila, a přitom nikdy nevěděla čím.
Mám Tě ráda. I přes tu vzdálenost, která mezi námi teď je.
Tvoje máma
Vaše situace je velmi smutná a chápu, že vás obrovsky tíží. Zvláštní je, že jste měly s dcerou krásný vztah, který se najednou změnil. Fakt ale je, že i „hodné děti“ se odcizují svým rodičům. I „dobří rodiče“, kteří investovali čas, lásku a peníze do snahy pomoci svým dětem uspět a být šťastní, mohou zjistit, že místo blízkosti, kterou očekávali, že si budou užívat se svými dospělými dětmi, jsou z jejich života vyloučeni. Když vás dospělé dítě najednou odstaví a nechtějí se s vámi stýkat, může to ve vás vyvolat silné pocity viny, lítosti, zmatku, úzkosti, bezmoci a vzteku. Ale ze všeho nejvíc stud spojený s odmítnutím dospělým dítětem způsobuje, že mnoho rodičů trpí v tichosti a izolaci s přesvědčením, že musí být hrozný člověk, když je odmítá jejich vlastní dítě.
Odcizení rodiče se často potýkají s myšlenkami na to, jak si jiní lidé kolem nich, jejich přátelé a kolegové, stále užívají dobré vztahy s jejich dospělými dětmi, a dělají si starosti. Co mám říct, když se mě ostatní zeptají na mé děti nebo vnoučata? Odcizení rodiče se mohou společensky uzavřít a děsit se svátků a narozenin. Stejně jako jsou příčiny odcizení složité, není jednoduché ani to, jak na toto hluboce bolestivé dilema reagovat. Rodiče se potýkají s otázkami typu: „Měl bych se bránit, vysvětlovat, nebo jen poslouchat? Měl bych se omluvit za minulé chyby? Jaký je nejlepší způsob, jak to napravit? Jak mám reagovat na nepřátelství a opovržení mého odcizeného dítěte?
Udělala jsem dobře, že jste dceři napsala. Udělala byste ještě lépe, kdybyste si s ní promluvila. Počkejte, jak na dopis zareaguje. Při její další návštěvě toto téma otevřete, pokud to neudělá ona sama. Řekněte jí, jak moc vám je smutno. Věřím, že se vše napraví. A začněte se víc obklopovat i jinými lidmi, přáteli, kamarády vašeho věku. Najděte si nové. ŽIvot stojí za to žít každý den!
drjananderson.com, na motivy příběhu paní Magdalény A., vlastní dotazování
