V životě nastanou různé situace, z nichž se děti rodí do různě situovaných rodin. Někde musejí doma obracet každou korunu a dostat třeba jen nové tričko rovná se malému svátku. Jiné rodiny na tom jsou dobře a mohou si dovolit vzít děti na drahé dovolené, pravidelné výlety nebo třeba jen tak koupit tričko či drobnou hračku. A pak zde jsou ti, kteří mají dostatek finančních prostředků a svým dětem mohou pořídit cokoliv, co je napadne. Otázka je, jak moc si toho děti váží.
Paní Dana (67 let) s manželem vybudovali firmu zabývající se tiskem všeho druhu. Daří se jim, mají podepsané kontrakty na spoustu let dopředu. Byla to velká dřina a spousta odříkání, ale podařilo se jim něco, co sami chtěli. Vybudovali prosperující podnik, který dává práci mnoha lidem a jednou bude postaráno nejen o ně, ale také o jejich vlastní děti či vnoučata. Při normálním životě jsou opravdu dobře zajištěni, i jejich příští generace, tak dobře se firma rozběhla. Jenže teď přišla dcera se zajímavým názorem.
Začali jsme podnikat těsně po revoluci. Nebylo to jednoduché, učili jsme se za pochodu, spoustu peněz jsme prodělali, vlastními chybami jsme se připravili o nejednu zakázku. Bylo to těžké, ale jsem ráda, že jsme to nevzdali a firmu nejen udrželi, ale také pozvedli do černých čísel. Nyní, po spoustě let práce, jsme odměňování pravidelnými příjmy, rostoucím portfoliem. Máme také kontrakty, které nás zajistí na dalších dvacet let. Zaměstnanci i my máme jistotu. Věděli jsme s manželem, že to děláme pro naše děti. Pro syna a dceru, kteří jednou firmu povedou. Jak, to už bude na nich.
Při dědictví budeme spravedliví, ale překvapilo nás, především tedy mě, jak se k situaci postavila dcera. Pracuje v rodinné firmě na pozici tiskové mluvčí. Žádná velká dřina to není, napíše občas něco do novin nebo jiných tiskovin, stará se o webové stránky. Nepředře se a dostává podle nás hezké peníze, adekvátní své pozici. Když jsme ji s manželem nabídli, aby si pod sebe přibrala ještě také marketing, alespoň nějakou část, řekla nám, že nevidí důvod. Přece jednou bude dědit, dostane polovinu firmy a pak už pracovat vůbec nebude. Klidně přenechá křeslo ředitele svému bratrovi a bude dostávat peníze. To jí stačí. Šokovalo mě to, že vlastně jen čeká, až umřeme, aby nemusela pracovat a jen dostávala peníze z něčeho, co jsme my tvrdě vydřeli. Nevím, jestli je chyba v nás a špatně jsme ji vychovali, ani nevím, jak se k celé věci postavit.
V Danině případě se jedná o rozpor mezi generačními hodnotami a očekáváními ohledně odpovědnosti a přístupu k práci. Dana s manželem vybudovali firmu z ničeho, prošli náročným obdobím plným obětí a chyb, aby zajistili nejen svou budoucnost, ale i budoucnost svých dětí. Jejich dcera však tento odkaz nevnímá jako závazek k aktivnímu přispění, ale spíše jako záruku pohodlného života, což Danu zraňuje a zpochybňuje smysl jejich celoživotního úsilí. Hlavní podstatou problému je tedy nesoulad mezi tím, co rodiče považují za spravedlivé pokračování jejich dědictví – tedy převzetí odpovědnosti –, a dceřiným postojem, který dává přednost pasivnímu prospěchu před prací. Jde o klasický střet mezi generací, která hodnotí úspěch přes píli, a mladší generací, jež může vidět svět jinak. Dana by nyní měla zkusit pochopit, odkud dceřin postoj pramení, a zároveň jasně nastavit svá očekávání. Dcera možná necítí stejnou vášeň pro firmu jako její rodiče, nebo ji vnímá jako něco, co jí automaticky náleží bez nutnosti se zapojit. Dana by mohla zkusit s dcerou vést otevřený rozhovor, kde by jí řekla, jak ji její slova zasáhla, a zeptala se, jak dcera firmu vlastně vidí.
Třeba by mohla říct: „S tátou jsme firmu budovali s myšlenkou, že ji jednou převezmete vy s bratrem a budete v tom pokračovat. Když jsi řekla, že chceš jen čekat na dědictví, zarazilo mě to – chci pochopit, co pro tebe firma znamená.“ Tím by mohla zjistit, zda dcera jen nemá zájem o větší odpovědnost, nebo zda skutečně nevidí hodnotu v tom, co rodiče vybudovali. Pokud dcera zůstane při svém, Dana s manželem budou muset zvážit, jak s tím naložit. Mohou firmu rozdělit spravedlivě, jak plánovali, ale třeba nastavit podmínky – například že dcera dostane podíl jen za předpokladu, že se aktivně zapojí, nebo že její část bude menší, pokud se rozhodne nepracovat. Není to o trestu, ale o tom, aby dědictví odráželo hodnoty, které pro Danu a jejího manžela mělo. Zároveň by si měla Dana uvědomit, že nemůže dceru donutit cítit stejně jako ona – může ji jen motivovat nebo ji nechat nést důsledky svého přístupu. Firma je jejich životní dílo, ale děti mají právo zvolit si vlastní cestu. Daně teď zbývá najít rovnováhu mezi tím, co chtěla předat, a realitou, kterou její dcera představuje – a možná i ocenit, že firma už teď dává rodině jistotu, ať už ji dcera využije jakkoliv.
Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.
Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.
Příběh do redakce poslala paní Dana D.
