Foto: Freepik
Vztahy mezi matkou a dcerou bývají v různých obdobích různé, stejně jako všechny proměnlivé mezilidské vztahy. V raném věku dcera maminku potřebuje, je její všechno, poskytuje jí vše, co je potřeba, především proto, že je jejím vzorem. Později se vztahy mění. V dospívání je to často kdo s koho, je potřeba počkat, až se věci uklidní a utřídit si vlastní myšlenky a názory. A v dospělosti? Tam se někdy vztahy mohou z různých důvodů opět měnit, zlepšovat, nebo naopak zhoršovat. Ale co dělat, když jsou vztahy konstantní a nejsou dobré už od začátku?
Paní Amálka (41 let) neví, jak svou mámu přesvědčit, aby se k ní chovala jinak. Nemá o ni zájem, kromě momentů, když něco potřebuje. Jinak totiž svou dceru nekontaktuje, nevolá jí. A to její vlastní dceru přirozeně trápí a bolí. Jak má svou mámu přesvědčit, že stojí o vzájemný vztah? Jde to ještě vůbec zachránit, aby si byly blízké? Jako poslední šanci vidí dopis, který se rozhodla jí napsat.
Mami, nechci pro tebe být dobrá, jen když něco potřebuješ
Milá maminko,
dlouho jsem přemýšlela, jestli ti tenhle dopis vůbec mám a chci psát. Nemyslím si, že se něco změní, ale někde uvnitř mě pořád zůstává naděje, že možná jednou budeš chtít slyšet, co cítím. Nejen tehdy, když něco potřebuješ, ale doopravdy – jako matka, která má zájem o svou dceru. Bolí mě to. Bolí mě, že tvoje telefonáty přicházejí jen tehdy, když potřebuješ něco zařídit, pomoct s nákupem, odvézt k doktorovi, opravit něco doma. Nikdy se nezeptáš: „Jak se máš?“
Obyčejná otázka, která by mi alespoň naznačila tvůj zájem o mě. Nikdy nezavoláš jen proto, že se ti po mně stýská. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsme spolu naposledy mluvily jen tak, bez důvodu. Jako máma s dcerou. A tohle je hodně smutné. Zvlášť tehdy, kdy jsem sama máma a neumím si představit, že bych s dcerou nemluvila.
Vím, že jsi to v životě neměla lehké. Taky vím, že tě nikdo nenaučil, jak dávat lásku. Ale já jsem tvoje dítě, mami. A pořád toužím po tvé blízkosti. Po tvém zájmu. Po pocitu, že jsem pro tebe víc než jen někdo, koho můžeš oslovit, když ti chybí někdo k ruce. Právě proto, že jsi to sama pocítila, bys to měla chtít dělat jinak. Jsem dospělá, mám vlastní život, ale i tak potřebuji mámu. Možná už jen proto, aby se mě zeptala, jak se mi vede a já na oplátku se zeptala ji. Každý tvůj telefon začíná „Ahoj, potřebuju, abys…“ Jsem z toho akorát pak smutná a zklamaná. Jsem pro tebe jen nástroj na to, abych zařídila, co potřebuješ? Co kdybych jednou řekla ne? Co bys dělala? Změnilo by to tvůj postoj ke mě?
Nevím, jestli se něco změní. Ale doufám, že jednou zvedneš telefon a zavoláš mi jen proto, že ti chybím. Nic víc. Ale netuším, jestli se vůbec někdy dočkám.
Tvoje dcera
Nejlepší odpověď na situaci paní Amálky má psycholožka a koučka Bethany Webster
Mnoho dospělých dcer se i po letech snažení potýká s tím, že nedokážou navázat hluboký citový vztah se svou matkou. Navzdory zdánlivě příjemným okamžikům, jako je vyjádření vděčnosti nebo nabídka pomoci, může pod povrchem přetrvávat kritika, manipulace nebo emocionální odtažitost. A právě tyto dvě polohy mohou vytvářet matoucí emocionální prostředí, ve kterém se dcera cítí neviditelná, neuznávaná nebo dokonce obviňovaná za to, že se snaží překonat tenhle odstup. Matka si často neuvědomuje, jak její chování ovlivňuje vztah, a dcera se tak ocitá v bludném kruhu sebedestruktivních myšlenek, pocitu viny a opakovaných pokusů napravit něco, co se zdá nenapravitelné.
Problémem, do kterého jste se dostali, je „emocionální nezralost“. Mnohé matky, navzdory profesnímu úspěchu nebo společenskému postavení, jednají z psychologicky nevyzrálé pozice a chovají se spíše jako zraněné děti než jako emocionálně vyspělé dospělé osoby. Tyto matky se mohou vyhýbat zranitelnosti, bránit se odpovědnosti a lpět na zastaralých mocenských vztazích. Mohou vnímat své dcery ne jako jednotlivce, ale jako prodloužení sebe samých, tedy jako oporu, pečovatelky nebo konkurentky. Tento nedostatek emocionálního odlišení narušuje sebevědomí dcery a často se odráží v dalších vztazích s dospělými, kde dcera nevědomě opakuje tyto vzorce.
Uzdravení začíná, když dcera opustí naději, že se její matka jednoho dne stane tou pečující osobou, kterou vždy potřebovala. To neznamená nutně přerušit vztahy, ale spíše stanovit vnitřní a vnější hranice, zavřít fantazií o ideální matce a znovu se vychovávat s empatií a upřímností. Přijetí faktu, že emocionální zralost není něco, co můžete dát někomu jinému ( bez ohledu na to, jak moc ho milujete) je bolestivý, ale osvobozující krok. Svoboda nechat matku, aby se ve vás mýlila, přestat se ospravedlňovat a zvolit si vlastní štěstí, je to, co nakonec promění smutek v mír a vytvoří prostor pro hlubší a zdravější vztahy. Chce to jen vytrvat a uzavřít tuhle kapitolu. Pokuste se vyléčit se sama.
Jak se má paní Amálka zachovat? Co dělat s matkou, která nejeví snahu o vztah s dcerou? Jak přimět mámu, aby se o dceru zajímala? Jde to vůbec? Co byste na jejím místě dělali vy? Přečtěte si také dopis paní Dity, která už má dost toho, že ji její manžel ponižuje, protože neumí vařit.
Galerie: Amálka (41 let): Milá mami, nechci pro tebe být dobrá, jen když něco potřebuješ, jsem tvé dítě!
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme
“Nemoc změnila mou maminku a já ji absolutně nepoznávám,” je na pokraji sil Gabriela
“Moje matka uhodila mého syna, prý jsem jako matka neschopná,” je naštvaná Alice
“Máma protěžovala bratra, ten ji teď obírá o peníze a ona chce pomoc ode mě,” je znechucená Nela
“Moje máma vždycky umírá, když někam odjedeme, pak se jí zázrakem uleví,” Hedvika nechápe matčino chování
“Moje dcery ke mě chodí na návštěvu, jenže mě si vůbec nevšímají, jako bych byla vzduch,” je smutná Iva
“Dcera mi na Den matek nic nedává, prý si to jako matka nezasloužím,” pláče Olga
„Ať udělám na Den matek pro mámu cokoliv, nikdy to nebude dost,” je smutná Katka
“Moje dcera se za mě stydí a mě to velmi zraňuje,” pláče Boženka
“Máma odmítá operaci, ale svými bolestmi a potřebami terorizuje všechny kolem,” píše Martina
