“Moje dcery ke mě chodí na návštěvu, jenže mě si vůbec nevšímají, jako bych byla vzduch,” je smutná Iva

Paní Iva (76) si udržuje pravidelný kontakt se svými dcerami, které ji každou neděli navštěvují. Připravuje pro ně oběd a snaží se vytvořit příjemnou atmosféru. Přesto má pocit, že v těchto chvílích stojí stranou a že její přítomnost pro dcery ztrácí význam.

Dcery si mě nevšímají, jako bych byla vzduch

Každou neděli se snažím, aby bylo všechno hezké. Uvařím jejich oblíbená jídla, připravím stůl, těším se, že si popovídáme a budu chvíli spolu se svými dcerami. Dřív jsme si měly tolik co říct, pusy se nám nezastavily, když byly v pubertě, hodně se mi svěřovaly. Na tu dobu vzpomínám velmi ráda. Byla to ta nejlepší doba. Teď přijdou, nají se, pochválí oběd a pak jako by se ode mě odpojily.

Sedí u stolu, dají si kávu a mluví spolu. O práci, o dětech, o životě. Domlouvají se, jestli se přes týden potkají, jak si pomůžou s hlídáním dětí. Já tam sedím s nimi, ale vlastně nejsem součástí toho rozhovoru. Občas se na mě obrátí, řeknou pár vět, ale je to spíš ze slušnosti. Nejvíc mě bolí, že se ani nezeptají, jak se mám. Jestli mě něco netrápí, jestli něco nepotřebuju. Připadám si jako někdo, kdo tam jen patří k tomu obědu. Jako kulisa. Jako restaurace, kde se sejdou dvě sestry.

Nepatřím do jejich světa

Když pak jdou do kuchyně umýt nádobí, slyším je, jak se smějí a povídají si dál. O všem možném. A já zůstanu sama v obýváku. Sedím a poslouchám, jak si rozumí, jak jsou si blízké – a mám z toho zvláštní pocit. Na jednu stranu jsem ráda, že mají hezký vztah, jsou to sestry, na druhou stranu mě to píchne u srdce. Kde jsem v tom všem já? Jsem jejich máma, a přesto mám pocit, že už do jejich světa nepatřím. Nikdy jsem jim nechtěla být na obtíž, ale teď mám strach, že už pro ně nejsem důležitá. Přemýšlím, jestli jim to mám říct, nebo jestli bych tím jen pokazila to málo, co spolu máme. Nechci si vynucovat pozornost, ale nechci být ani neviditelná. Co byste dělali na mém místě?

Nejlepší komentář k situaci paní Ivy mají spisovatelka Celie Dodd a psycholožka a psychoterapeutka Annette Byford

Děkujeme vám, paní Ivo,

že jste tak otevřeně popsala, co prožíváte. Z vašich slov je cítit, jak moc vám na vztahu s dcerami záleží a jak bolestné je zažívat pocit, že jste najednou spíš „vedle“ než součástí jejich světa. Změna, která přichází s dospělostí dětí, bývá velmi citlivá, z intenzivního každodenního kontaktu se vztah přirozeně proměňuje, ale to neznamená, že by vaše role nebo význam zmizely. Spíše se mění forma blízkosti, což může vyvolávat právě pocity smutku, osamění a nejistoty.

Možnou cestou je zkusit o svých pocitech s dcerami mluvit – ne jako výčitku, ale jako sdílení. Například jemně popsat, že vám společný čas chybí víc „ve třech“ a že byste si přála být více zapojená do jejich rozhovorů i života. Dospělé děti si někdy neuvědomují, jak jejich chování působí, protože jsou přirozeně ponořené do vlastních starostí. Zároveň může pomoci hledat nové způsoby, jak spolu trávit čas – třeba individuálně s každou z nich, nebo při aktivitě, kde se role více vyrovnají a není to jen „nedělní oběd u maminky“.

Je důležité nezapomínat ani na sebe a svůj vlastní život mimo roli matky – vztahy, zájmy, věci, které vás naplňují. Paradoxně právě to často pomáhá vztahy s dospělými dětmi uvolnit a znovu přiblížit. Nejste pro své dcery jen „servis“, ale stále jejich máma, která má své místo, jen se teď učíte společně novou podobu vztahu. Máte právo být viděná i slyšená a je v pořádku si o to říct.

Jak má paní Iva svým dcerám říct, že je tady taky? Že se na nedělní obědy těší a chtěla by se svými dcerami mluvit, ne jen uvařit a poslouchat? Přečtěte si také příběh paní Marty, kterou její manžel ve snu varoval a možná jí zachránil život.