„Mami, děkuji ti za vše, cos udělala. Vím, že táta nikdy neměl zájem o tebe ani o mne,” píše své mamince Magdaléna

Svůj dopis mamince s námi sdílela slečna Magdaléna. Má pocit, že se obecně ve společnosti dnes málo chválí a neustále se poukazuje jen na problémy a na to špatné. Své mamince pravidelně připomíná, že jí je vděčná za všechno, co pro ni udělala. Přestože to neměla jednoduché, pracovala tvrdě a musela počítat každou korunu, i tak prožila slečna Irena šťastné a spokojené dětství, které ji pomohlo v dospělém životě být spokojená a šťastná. Nyní chce mamince veřejně vyjádřit dík.

Děkuji ti, maminko

Milá maminko,

děkuji ti, že jsi mě vychovala! Vím, že ti to říkám často, ale chtěla jsem ti to i napsat. Je důležité, abys věděla, jak moc jsem ti vděčná. Čím jsem starší, tím víc vidím, co všechno jsi obětovala, co jsi pro mě dělala a zajistila. Neměla jsi to jednoduché. Nikdy. Když jsi vyrůstala, nebylo to zrovna na příjemném místě k životu, možná proto ses tak rychle vdala a chtěla mít vlastní domácnost, kde to bude jiné.

Mohlo by se vám líbit

“Maminko, promiň, že se o tebe nemůžu postarat, nejde to,” pláče v dopise Sylvie

Táta od nás utekl

Nevybrala sis však dobře. Táta nikdy neměl zájem o tebe ani o mne. Není divu, že jste se rozvedli. Jenže on vzal všechny peníze a utekl dřív, než jsi mě stihla porodit. Nikdy jsem ho neviděla, protože on se umí schovat a alimenty chodily od jeho rodičů, protože ti se za vlastního syna styděli. I přesto ses musela hodně otáčet, pracovat a brát směny navíc, abychom se měli dobře. Nikdy se u nás nerozhazovalo, šetřila jsi, kde se dalo. Nejvíc asi na sobě. Teď to vidím. Když jsem chtěla chodit do baletu, nekoupila sis svetr, který jsi potřebovala nebo zimní boty, protože ty, cos měla, ještě chvíli vydrží. Jen abych mohla baletit.

Vždycky jsi měla více než jednu práci

Když přestaly chodit peníze od tátových rodičů, bylo nám těžko. Pokusila ses sice tátu dát k soudu, aby alespoň platil peníze, ale marně. Místo toho sis musela najít druhou práci, kde jsi po večerech uklízela. Viděla jsem tě, když jsi přicházela domů, unavená, utahaná, s vědomím, že za pár hodin začne ten pracovní kolotoč znovu. Nikdy jsi však neztrácela úsměv na tváři, měla jsi pro mě milé slovo, pohlazení. I když jsme doma neměly plno věcí a často jsme si nemohly dovolit i to, co lidi vnímají jako úplný základ, prožila jsem šťastné a spokojené dětství.

Mohlo by se vám líbit

„Tchyně mě nemá ráda, tvrdí, že manžel si najde lepší ženu, než jsem já,” popisuje Silvie. Co dělat, radí psycholog Pavel Pařízek

Mám ti co vracet. A budu

Díky tobě, tvému úsilí a hlavně vzoru, že se nemám vzdávat, i když je to někdy těžké, jsem vystudovala a pracuji tam, kde jsem vždy chtěla. Díky tvé velké podpoře jsem mohla jít na vysokou školu a jsem učitelkou na základní škole. Motivovala jsi mě, že zvládnu cokoliv, co si zamanu. Na co si vzpomenu. Občas jsem to chtěla vzdát, protože jsem viděla, že bych ti ulehčila, kdybych pracovala a pomáhala ti, ale to jsi nedovolila. Teď, když sama pracuji, vím, že mám co vracet.

Jsem s tebou ráda

Posíláš mě na dovolenou s kamarádkou nebo na večeři s mým přítelem, ale já chci být s tebou. Ráda s tebou trávím čas a snažím se ti poděkovat za všechno. Vzít tě na dovolenou, wellness, kde o tebe pečují, na nákupy nebo na večeři je pro mě pocit zadostiučinění, že i když nás táta nechal, tak jsme to zvládly. Především díky tobě.

Maminko, mám tě moc ráda a budu ti pomáhat a vynahrazovat vše, co můžu. Nikdy nezapomenu, jak skvěle ses o mě v dětství postarala a staráš se i teď, když už jsem tvoje velká holka.

S láskou tvá dcera Magdaléna

Mohlo by se vám líbit

“Maminko, odpusť mi to, ale můj muž tě u nás doma nechce,” pláče Lucie

Podle americké psycholožky doktorky Sary Algoe z University of North Carolina, která se dlouhodobě zabývá vlivem pozitivních emocí na mezilidské vztahy, funguje vyjádření vděčnosti jako takzvaný psychologický tmel. Ve své známé teorii Find-Remind-and-Bind doktorka Algoe popisuje, že upřímné poděkování dokáže okamžitě signalizovat druhé straně, že je pro nás sociálně cenná a její úsilí nezůstalo přehlédnuto.

U matek samoživitelek, které často po celou dobu výchovy provází chronický pocit viny a pochybnosti o tom, zda svému dítěti dokázaly nahradit chybějícího partnera, působí toto uznání jako silný emocionální regulátor. Doslova to z jejich ramen snímá historickou zátěž stresu a přepisuje to jejich vnitřní mateřský narativ z režimu „snad jsem to nepokazila“ do režimu „zvládla jsem to“.

Dospělé děti s vyjádřením vděku otálejí. Berou zázemí dětství jako samozřejmost, dokud sami nenarazí na limity dospělosti. Známý odborník na rodinné vztahy doktor Joshua Coleman ve svých pracích upozorňuje, že moment, kdy dospělé dítě poprvé vědomě poděkuje své matce za její oběti, zásadně mění dynamiku jejich vztahu. Dochází k transformaci z vertikální hierarchie (rodič a závislé dítě) na horizontální, partnerský vztah dvou dospělých lidí založený na hlubokém vzájemném respektu. Tento krok navíc dokáže zhojit rány a mikro-traumata z období dospívání, kdy byl vztah plný třenic a nepochopení.

Není však „děkuju“ jako „děkuju“. Aby mělo vyjádření vděku ten správný, až terapeutický dopad, musí být specifické. Vágní fráze jako „dík za všechno“ nemají takovou sílu jako oživení konkrétní vzpomínky. Když Magdaléna své mamince takhle krásně poděkuje, jistě ji rozpláče, ale bude to pláč úlevy. Právě tato konkrétnost totiž dává matce najevo, že její tiché oběti nezůstaly neviditelné, a dává jejímu tehdejšímu utrpení jasný a hmatatelný smysl.

Jak se vám líbí dopis slečny Magdalény? Myslíte si, že by se mělo druhým víc děkovat a chválit je? Nebo máte pocit, že stačí říct díky jednou? Přečtěte si také dopis, který napsal svému synovi pan Antonín. Touží po jediném, být opět se svým synem, u něj doma, aby si na něj našel čas.

Zdroje: dopis poslala paní Magdaléna T.