“Milá dcero, doufala jsem, že mě neopustíš. Ale vidím, že jak jsem stará, jsem pro tebe přítěží,” píše dopis paní Jaroslava

Paní Jaroslava (69 let) to zná. Stárne. Síly ubývají. A zdravotní komplikace přibývají. Je to těžké, o to těžší, že všechno se stalo vlastně najednou. V hlavě je paní Jaroslavě stále třicet, ale tělo už hovoří jinak. A nutí ji k tomu, aby se o ní někdo druhý staral. Myslela si, že jí pomůže její dcera. Tak, jako se ona starala o ni, když byla malá. Jenže dcera nechce, zařídila pečovatelský dům, kde může paní Jaroslava bydlet. Prý ji bude chodit navštěvovat. Paní Jaroslava by ale být se svou dcerou, i proto se rozhodla jí napsat dopis. 

Milá dcero, doufala jsem, že mě neopustíš

Milá dcero,

možná si řekneš, že zas jen fňukám a nechci chápat realitu. Ale potřebuju, abys věděla, co cítím. A potřebuju, aby ses na chvíli zkusila podívat na svět mýma očima. Očima staré ženy, která tě kdysi držela v náručí a věřila, že se o ni jednou taky někdo postará — s láskou, ne z povinnosti. Věřila jsem, že jsem tě vychovala tak, abys potom jednou svou starou a nemocnou matku neodsunula do domova. Když jsi mi oznámila, že jsi mi zařídila místo v pečovatelském domě, zatajil se mi dech. Nedokázala jsem najít slova.

Čekala jsem, že řekneš: "Mami, teď jsi to ty, kdo potřebuje mě. Postarám se o tebe." Ale ty ses rozhodla jinak. Řekla jsi, že to tak budeš mít jednodušší. Že já tam budu mít odborníky, jídlo, společnost. Jako bych teď žila jak poustevnice. Ale Anno, víš, co já potřebuji nejvíc? Teplo domova. Tebe. Tvoje objetí. Tvoje ranní „dobré ráno, mami“. Ne přívětivou pečovatelku, která se na mě usměje, ale pak odejde k jiné paní.

Péče o dceru

Celý život jsem se ti snažila být oporou. Vzpomínáš? Sama jsem tě vedla do školky, učila tě zavazovat tkaničky, mazala ti chleba s máslem, když jsi byla nemocná. A pamatuješ, jak jsi plakala, když tě opustil tvůj první přítel? Seděly jsme spolu na gauči, držela jsem tě a říkala ti, že všechno zase bude dobré. Tehdy jsi mi šeptla do ucha: "Mami, jednou se o tebe postarám stejně, jako ty o mě." Věřila jsem ti. Celé ty roky jsem věřila, že to nebyla jen slova. Nepíšu to proto, abych tě nutila změnit názor. Ani nevím, jestli bys to ještě chtěla nebo uměla. Ale bolí mě, že ses rozhodla tak rychle a bez špetky emocí.

Ani jsi mi nedala čas se s tím smířit. Přijela jsi, oznámila to, zabalila pár věcí, a já jsem jen seděla na posteli a držela kapesník v ruce. Neříkám, že to není pěkný dům. Mají tam hezkou jídelnu a v televizi stále běží nějaký program. Ale co z toho? Kdo mě tam zná? Kdo si pamatuje, že jsem ráda pletla, že miluju černý čaj s medem a že se mi v noci špatně dýchá, když prší? Tam jsem jen další paní s léky a kartičkou s jménem.

Anno, vím, že máš svůj život. Práci, děti, starosti. Ale přála bych si, abys mi aspoň občas zavolala. Ne když něco potřebuješ, ale jen tak, zeptat se, jak se mám. Abych věděla, že na mě myslíš. Že ještě někam patřím. Protože právě teď mám pocit, že jsem zůstala sama.

Mám tě ráda. Vždycky tě budu mít ráda. Ale zklamala jsi mě víc, než umím říct.

Tvoje máma

Na situaci paní Jaroslavy odpovídá psycholog Jan Kozák

Nebudu mluvit jen k paní Jaroslavě, ale obecně. Vžijte se do situace svých rodičů. Pravděpodobně žijí ve stejném domě už mnoho let, ale stárnou a jejich potřeby se mění. Vaše máma nebo táta mají potíže s pohybem, potřebují více pomoci s denními činnostmi a pravděpodobně by se jim hodila větší společnost. Víte, že přestěhování do domova pro seniory by bylo moudré, ale zároveň si dobře uvědomujete mnoho překážek, které vás na této cestě čekají. Než se do toho pustíte, zamyslete se nad sebou a pečlivě si promyslete, jak si plánujete během tohoto přechodného procesu zachovat soucit, dodržovat hranice a sebeuvědomění.

Nastolení tématu bydlení pro seniory: Jak k tomuto obtížnému rozhodnutí přistupovat? Opuštění domu bude pro vaše rodiče těžké, ale záleží vám také na jejich zdraví a bezpečí. Obvykle je nejlepší probrat toto téma s rodiči, když se věci nevyvíjejí dobře a vysvětlit důvody, proč se k tomuto kroku odhodláváte, jak to bude dál. Vyslechnout také jejich připomínky a prosby. U Vás, paní Jaroslavo, bylo jednání vaší dcery skutečně nefér. Nejste nesvéprávná, mohly jste spolu vše probrat, dcera neměla a nemá právo vás nutit být někde, kde být nechcete. Ale na druhou stranu, vždy můžete odejít. Pokuste se dceři situaci vysvětlit a proberte ji ještě jednou. Najdete jistě kompromis.

Paní Jaroslava je smířená s tím, že ji dcera přestěhuje do pečovatelského domu, protože se o ni nemůže starat. Jenže paní Jaroslavu bolí to, jak to dcera udělala, proč se o ni nechce starat? Jak to vnímáte vy? Přečtěte si také příběh paní Danuty, která je ze svého syna zklamaná.