“Milý Marceli, ozveš se, jen když něco potřebuješ. Ale já jsem tvoje máma, ne banka ani výdejna obědů,” píše v dopise svému synovi zklamaná Danuta

Paní Danuta (74 let) má jediného syna. Věřila a doufala, že se jeho život změní a bude se mít dobře. Ale bohužel ne. Vždycky chodil domů, jen když něco potřeboval. Ze školy jezdil zásadně s taškami prádla, hladovým žaludkem a prázdnou peněženkou. Se svým manželem vždy vše naplnili a on mohl jet zase do školy. Zůstalo mu to do dospělosti. A paní Danuta vždycky pomůže. Ale jí nepomůže nikdo. Má proto velmi silný pocit, že ji její dospělý syn Marcel jen zneužívá. Několikrát se s ním pokoušela na toto téma mluvit, ale vždy ji odbyde. Proto si vše sesumírovala v hlavě a chce mu poslat tento dopis.

Milý Marceli, ozveš se, jen když něco potřebuješ

Milý Marceli,

dlouho jsem váhala, jestli ti to někdy řeknu. Ne proto, že bych neměla odvahu. Ale protože jsem máma. A mámy mlčí, i když je to bolí. Mlčí, protože doufají. Protože věří, že jejich děti přijdou samy. Ne kvůli penězům, ne kvůli prosbě, ale protože chtějí vidět svoji mámu. Ty nepřicházíš. Ani nevoláš. Jen když něco potřebuješ. Marceli, je ti čtyřicet čtyři let. Dospělý chlap, otec, manžel. Ale ke mně se chováš jako kluk, který ví, že máma vždycky pomůže, vždycky povolí. Že řekne „ano“, i když by měla říct „ne“. Několikrát jsem se snažila s tebou na toto téma zapříst hovor, ale nikdy se to nepovedlo, nestojím ti ani za to, abys mě poslouchal.

Když mi zavoláš, poznám to hned podle hlasu. Jsi milý, usměvavý a já i na dálku cítím, že něco chceš. A pak to přijde. Potřebuješ peníze. Potřebuješ, abych ti ručila na půjčku. Nemáte co jíst, prý špatný měsíc, výplata se zpozdila. A já? Já z důchodu škubu stovku ke stovce a dávám. Protože tě mám ráda. Ale víš, co mě bolí nejvíc? Že když já potřebuju tebe, nejsi tu. Nepřijdeš. Nepomůžeš.

Věděls, že už těžko chodím? Že mě bolí záda a bojím se spadnout? Přesto jedu sama k lékaři autobusem. Do obchodu s těžkou taškou si taky dojdu sama. Ptám se tě, jestli bys mě odvezl, ale odpověď je vždycky stejná. „Nemůžu, mami, jsem v práci.“ A když nejsi v práci? „Jsem unavený.“ Ale já nejsem? Mně není sedmdesát čtyři? Když jsme naposled mluvili, potřeboval jsi třetí půjčku. Řeklas: „Mami, když mi nepomůžeš ty, nemám nikoho.“ Víš, jak je to krutá věta? Máma nemá nikoho, když potřebuje obejmout, obejde se. Ale syn? Ten se vždycky dožaduje pomoci. Nechci tě shodit, Marceli. Pořád jsi moje dítě. Pořád tě mám ráda. Ale už mě bolí ti jen dávat a nikdy nic nedostat. Ne peníze – lásku, zájem, obyčejný čas. Není to sobecké, je to lidské. 

Chci, abys věděl, že ti přeju všechno dobré. Chci, abys byl šťastný, i když to asi nezahrnuje mě. Ale taky chci, abys pochopil, že máma tu nebude věčně. Že nebude pořád odpovídat na „mami, mohlas bys...“ bez toho, aby někdy slyšela: „Mami, jak se máš?“ nebo „Mami, přijedu tě navštívit, nic nepotřebuju, jen tě vidět.“

Tvoje máma

Nejlepší odpověď na situaci paní Danuty má psycholožka Jana Nebeská

V určitém okamžiku se většina z nás odloučí od lidí, kteří nás vychovali, od rodičů. Vzít si od rodičů trochu fyzického, psychického a emocionálního prostoru je normální součástí dospívání. I vy jste to asi někdy udělali. Odchod na vysokou školu, cestování a pořízení vlastního bydlení jsou společensky schválená odloučení od rodiny. Ale i přesto se rodiče mohou cítit zraněni, když děti odejdou a přestanou se zcela zajímat a starat. Je to, jako by se vám najednou vyhýbal váš nejbližší člověk, vaše všechno, vaše naděje. V případě vašeho syna je to navíc o tom, že vás jen využívá, kdy potřebuje. Jak píšete, sám má vlastní rodinu a děti, je tedy jen na něm se o svou rodinu postarat. Nepíšete, jak je na tom jeho žena, zda pracuje, nebo žijí jen z jednoho příjmu. Každopádně, ať je to jakkoli, neměla by to bát už vaše starost.

Vy se ale cítíte ublížená a tomu rozumím. Úzkostlivě přemýšlíte, jestli jste neudělala něco špatně. Váš syn se vám vyhýbá a ozve se jen tehdy, když něco potřebuje. Je načase si s ním o tom promluvit. Mnoho rodičů se mylně domnívá, že odcizení jejich dětí bude trvat navždy, pokud to nějakým způsobem a brzy nenapraví. I u vás je přirozené, že svým dětem, vašemu synovi, chcete pomoci, když o to požádá. Ale toto je už moc. Musí existovat určitá míra, kterou rodiče, často matky, nenacházejí. Nastavit hranice, aby dospělý potomek nevyužíval situace, je těžké. Ovšem v tomto případě je to víc než nutné. Syn by měl své mámě pomáhat, podobně jako ona jemu celý jeho dospělý život. I v tomto pomáhání je nutné nastavit hranice. Buďte nekompromisní a peníze mu už nedávejte. POmáhejte jen tehdym když vás to učií šťastnou, ne když se potom trápíte. Váš syn je dospělý a má svou zodpovědnost.

Co by měla paní Danuta v této chvíli udělat? Jak nastavit hranice, které bude syn respektovat? Co byste v této situaci udělali vy? Přečtěte si také příběh paní Petry, která nemá v životě štěstí na muže.