Rodinné vztahy jsou v mnoha rodinách tuze složité. Rodiče jsou pro své děti po určitou dobu nejdůležitějšími lidmi na světě, mělo by to tak být vlastně stále, i když "děti" mají už své rodiny. Pečují o ně, starají se. Jenže po čase, když děti dospívají a rodiče stárnou, se povaha vztahu může změnit. Rodiče jsou odkázáni na pomoc dětí. A ty to mohou vzít někdy pěkně od podlahy. Paní Anna se cítí chováním své dcery ponížena a je jí moc líto, jak s ní dcera jedná.
Paní Anna (71) potřebuje pomoc své dcery. Už není nejmladší a péči potřebuje. Zvládne si spoustu věcí udělat stále sama, ale na něco už její síly zkrátka nestačí. Bojovala s tím dlouho, ale nyní si to konečně přiznala a s dcerou se na pomoci domluvila. Jenže ta se začala automaticky chovat tak, jako by její máma byla její dítě. A paní Annu to mrzí a trochu i ponižuje.
Moje dcera na mě mluví pomalu, jako bych byla dítě
Mami, to je jen.. podívej, je to úplně jednoduché… A já cítím, jak mě to zraňuje. Chci si udržet důstojnost, a přesto se cítím, jako bych se vracela do školky. Říkám jí, že přehání a chci, ať je to jinak, ona mě odmávne. To si vymýšlíš, maminko, vidíš věci, jak nejsou. A usmívá se u toho jak bych byla úplně hloupá. A já? Já cítím, že mě nevidí. Že neuznává, že jsem plně kompetentní a schopná rozhodovat sama za sebe.
Někdy se chci hádat, jindy jen mlčím, ale uvnitř mě to bolí víc než cokoliv jiného. Někdy si říkám, že už nejsem nic. Jsem ráda, že mám svou dceru, že je kolem mě. Ale každý takový moment, kdy se mnou mluví, jako bych byla dítě, mi připomíná, že se ztratila rovnováha. Že role se obrátily, a já ji nechci hrát. Mám pocit, že mé schopnosti jsou zpochybňovány a že mě tím zrazuje, i když si to sama možná neuvědomuje. Bolí mě to víc, než bych čekala.
Pořád si v duchu opakuji, že jsem její matka. Že by mě moje dcera měla respektovat. I když potřebuji její pomoc, chci se cítit užitečná. Jsem dospělá, vychovala jsem svou dceru. Teď jen potřebuji na stáří nějakou pomoc, ne abych měla pocit, že jsem absolutní nic. Snažím se být trpělivá a vysvětlovat, že jsem stále schopná a že chci, aby mě respektovala jako dospělou. Ale když mě odmávne rukou a tvrdí, že přeháním, cítím se bezmocná. Chci zůstat blízko své dceři, ale zároveň potřebuji, aby se mnou jednala s respektem. A někdy si říkám: jak dosáhnout rovnováhy mezi mateřskou láskou a vlastní důstojností?
Jak se bránit tomu, aby se dospělá dcera chovala ke mě jako rodiči? Vždyť přece nemůže zapomenout na to, že jsem k ní v noci vstávala, držela ji za ruku, hladila a pečovala o ní. A ona mi teď něco vysvětluje, ušklíbá se a protáčí oči v sloup, jak bych to nechápala.
Na situaci paní Anny odpovídá vztahová poradkyně Šárka Jirků
K obrácení rolí rodič-dítě (také známé jako parentifikace) dochází, když dospělé dítě musí poskytovat péči svému stárnoucímu rodiči. Dospělé dítě obvykle dobrovolně převezme roli pečovatele. Není však neobvyklé, že rodič své dospělé dítě do této role nutí nejrůznějšími, mnohdy i nezdravými, způsoby (obviňováním, manipulací atd.). Kromě toho, že již dospělé dítě pomáhá s činnostmi každodenního života, vlastně také vyplňuje emocionální prázdnotu, kterou zažívá jeho starší rodič . Právě zde údajně vrcholí obrácení rolí rodič-dítě. Ano, paní Anno, vy jste ráda, že je dcera s vámi a stará se o vás. Ale vy nejste ještě zcela nemohoucí, jen potřebujete pomoc a dcera by měla mít stále na paměti, že máte jednou hlavu a jste její matka, která ji vychovala a měla by mít její respekt.
K obrácení rolí rodič-dítě dochází přirozeně v případě rodin se starší osobou se zdravotním problémem, jako je demence. Dospělé děti mohou být v pozdním věku nuceny poskytovat péči i zdravým seniorům. K parentifikaci však dochází i v rodinách s duševně nemocným starším rodičem. V některých případech trpí duševními problémy oba rodiče. Přirozený vývoj dospělého dítěte je brzděn tím, že tráví většinu času péčí o svého blízkého. To může vést k nespokojenosti. V tomto okamžiku se pečovatel začne ke svému staršímu rodiči chovat jako k dítěti. Nebo alespoň cítí potřebu převzít kontrolu silou (a ne empatií). Promluvte si s dcerou. Řekněte jí, že vás to mrzí a že je vám to líto. věřím, že to dcera pochopí, přece z vašich reakcí vidí, jak na tom jste. Narovinu jí sdělte své pocity a bolest.
