„Dcera má úzkosti, ale manžel to zlehčuje. Bojím se, že jí tím ubližuje,” neví si rady Lída

Paní Lída (57) má dceru, která neprožila zrovna dobré období. Poslední rok se potýká s úzkostmi, které jí více, či méně ovlivňují život. Sama to řeší, chodí k psychologovi a po konzultaci bere také antidepresiva. Jsou dny dobré a také dny špatné. Někdy má plno energie, jindy je ráda, že vstane z postele. Paní Lída se snaží být dceři oporou, ale její manžel dceru nešetří, vše zlehčuje a tvrdí, že dcera je blázen.

Dcera má úzkosti, ale manžel to zlehčuje

Můj manžel nikdy nevěřil na „tyhle moderní nemoci“. Říká, že všichni jsme měli těžké časy a že musí přestat fňukat. Když se dozvěděl, že naše dcera bere antidepresiva, jen mávl rukou. „Takže je z ní blázen? Prášky na mozek? To už je šílené, kam ten svět spěje,“ řekl. Byla jsem v šoku. Snažila jsem se mu vysvětlit, že úzkost není slabost, že je to nemoc, stejně jako každá jiná. Ale on to odmítá slyšet. Tvrdí, že ji rozmazlujeme, že si sama vytváří problémy, aby na sebe strhla pozornost. A já přitom vidím, jak se moje dcera při každé jeho poznámce propadá hlouběji do sebe. Někdy mám chuť na něj zakřičet. Říct mu, že právě jeho slova jí ubližují víc než samotná nemoc.

Otec vše zlehčuje

Místo otce, který by ji měl chránit, se z něj stává někdo, koho se bojí. Jenže pak vidím, že on prostě nechápe. Ne z krutosti, ale z neznalosti. On vyrůstal v době, kdy se o emocích nemluvilo. Kdy „držet se“ bylo jediným správným řešením. A tak teď stojím mezi nimi – mezi světem, který chápe, a světem, který se brání pochopit. Každý den se bojím, aby jeho slova nezlomila něco, co dcera s tolik úsilím znovu buduje, kousek důvěry v sebe, kousek víry, že to zvládne. Vím, že ji musím chránit, i kdyby to znamenalo postavit se mu. Ale někdy už ani sama nevím, jak na to. Co mám dělat, když chci být oporou své dceři, ale musím přitom bojovat s vlastním manželem?

Mohlo by se vám líbit

“Táta už to sám nezvládá. Nikdy bych nevěřila, že si s vlastním otcem nebudu vědět rady,” píše Anežka

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

V tomto případě jde o střet dvou přístupů k duševnímu zdraví, kde ani jeden není zcela správný ani zcela chybný, a právě toto uvíznutí v protikladech paralyzuje celou rodinu. Otec představuje pól požadavků a očekávání, matka pól ochrany a porozumění. Dcera se nachází uprostřed mezi těmito silami, a místo aby jí obě pomáhaly, navzájem se neutralizují. Základní problém není v tom, že otec „nechápe“ ani že matka „rozmazluje“ – problém je v tom, že oba rodiče se upnuli na svou pozici a přestali vnímat, co dcera skutečně potřebuje. Každý má kus pravdy a zároveň každý svým jednostranným přístupem situaci zhoršuje. Otcova víra, že dcera to dokáže, je cenná. Jeho pohrdavý tón a dehonestace její zkušenosti jsou škodlivé. Matčina empatie a ochota brát léčbu vážně jsou důležité. Její tendence chránit vlastní dceru před jakýmkoli diskomfortem může být paralyzující. Dcera potřebuje obojí současně – uznání, že její obtíže jsou reálné, a zároveň očekávání, že přes ně bude postupovat vpřed.

První krok je přestat se hádat o to, kdo má pravdu. Otec má pravdu v tom, že dcera potřebuje postupně fungovat a nemůže zůstat navždy v roli pacienta. Matka má pravdu v tom, že dceřiny obtíže jsou reálné a vyžadují odbornou léčbu. Obě tyto pravdy mohou koexistovat. Antidepresiva a terapie nejsou znak slabosti ani důvod k hanbě, ale zároveň nejsou cíl samy o sobě – jsou nástrojem k tomu, aby dcera mohla postupně zvládat běžný život. Matka by měla s manželem mluvit jinak než dosud. Ne jako obhájkyně dcery proti němu, ale jako partnerka hledající společné řešení. Říct mu: „Máš pravdu v tom, že dcera musí postupně zvládat víc. Potřebuje očekávání a víru, že to dokáže. Současně tvůj tón a slova ji ničí. Pokud chceš, aby fungovala lépe, musíš ji podporovat jinak.“ To není kapitulace, to je hledání společné cesty. Současně matka musí upřímně zkoumat vlastní chování. Chrání dceru proto, že to dcera skutečně potřebuje, nebo proto, že matka sama potřebuje roli ochránkyně? Umožňuje dceřině nemoci trvat déle, než by musela, tím že ji neustále omlouvá a vytváří pro ni výjimky?

Mohlo by se vám líbit

“Děti si myslí, že jsem ta špatná, ale není to pravda,” je smutná a naštvaná Milada

Skutečná láska někdy znamená být nepohodlný – klást na dceru přiměřené nároky, vyžadovat pokrok, nebát se konfliktu, když dcera rezignuje. To neznamená být krutý, to znamená věřit, že dcera je silnější než její nemoc. Rodina potřebuje společný rámec, kde budou platit obě pravdy současně. Konkrétně to může vypadat takto: Uznáváme, že dcera má úzkostné problémy, které vyžadují léčbu. Bereme medikaci a terapii vážně. Současně očekáváme, že dcera bude postupně rozšiřovat to, co zvládá – malými kroky, ale stále vpřed. Ne okamžitě, ne vše najednou, ale postupně. To znamená prakticky: Otec přestane s dehonestujícími komentáři o „bláznech“ a „fňukání“. Matka přestane dceru automaticky chránit před jakýmkoli požadavkem nebo kritikou. Oba rodiče společně stanoví realistická očekávání, co dcera musí zvládat už teď, co může počkat, co je dalším krokem. A tato očekávání musí být doprovázena podporou, ne pohrdáním ani nadměrnou ochranou. Duševní nemoc není osudová identita ani výmluva k nečinnosti. Je to obtížná životní okolnost, se kterou se člověk učí žít a fungovat. Dcera se z toho nevylíže tím, že bude neustále chráněna, ani tím, že bude dehonestována. Vylíže se z toho tím, že dostane kombinaci soucitu a požadavků, uznání obtíží a víry v sílu.

Jak se má paní Lída zachovat? Dál chránit svou dceru před útoky otce? Nebo dceři dát najevo, že se sama musí bránit? Co byste dělali na jejím místě vy? Přečtěte si také příběh paní Anežky, kterou vyčerpává balancování mezi svou rodinou, domácností, prací a péčí o otce.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pomoc hledejte na www.terapie.cz  

„Jsme spolu třicet let, ale manžel si najednou chce užívat svobodu,“ je v šoku Vendula

Galerie: „Dcera má úzkosti, ale manžel to zlehčuje. Bojím se, že jí tím ubližuje,” neví si rady Lída

3 fotky 4 fotky