“Táta už to sám nezvládá. Nikdy bych nevěřila, že si s vlastním otcem nebudu vědět rady,” píše Anežka

Paní Anežka (42) se celý život mohla na svého otce spolehnout. Byl to silný, racionální muž, který nikdy nepotřeboval pomoc. Jenže po smrti jeho ženy se všechno změnilo. Přestal o sebe pečovat, uzavřel se do sebe a poslední měsíce už je jasné, že bez pomoci to dál nepůjde. Anežka teď stojí před těžkým rozhodnutím. Jak zvládnout péči o otce, když má sama rodinu a práci?

Táta už to sám nezvládá

Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset otce přemlouvat, aby si umyl vlasy nebo šel k lékaři. Dřív by se smál, že tohle by se mu nikdy nestalo. Ale od smrti jeho ženy to s ním jde z kopce. Nechce nikoho vidět, zapomíná jíst, a když k němu přijdu, sedí potmě. Mám ho ráda, ale nevím, jak to všechno zvládnu. Mí rodiče jsou rozvedení, co si pamatuji. Neklapalo jim to, ale já jsem vždycky měla oba rodiče. Mohla jsem se na ně spolehnout. Táta se znovu oženil a byl spokojený. Před čtyřmi lety jeho manželka zemřela. Bylo jasné, že to pro tátu bude těžké. Byli spolu přes třicet let. Dělali všechno společně.

On byl technik, puntičkář, tichý, ale spolehlivý. Ona byla jeho protikladem, veselá, pečující, starala se o něj i o domácnost. Když odešla, zůstal po ní prázdný byt a muž, který najednou nevěděl, co se sebou. První rok se ještě držel. Chodil na procházky, občas k nám přijel. Ale pak se začal uzavírat. Nejdřív přestal jezdit autem, pak přestal chodit ven. Dnes už sotva vyjde na obchodu. Když přijdu, má dům v nepořádku, neumyté nádobí, v lednici jen hořčici a prošlé jogurty.

Potřebuje pomoc

Mám dvě děti, práci na plný úvazek. Snažím se za otcem dojíždět, ale síly docházejí. Každý víkend k němu jezdím, uklízím, vařím mu do krabiček, peru. Ale mám pocit, že se propadám do kolotoče povinností. Doma mě čeká můj manžel, děti, práce, a já se někdy přistihnu, že už se těším, až všechno skončí. A pak mě hned přepadne výčitka. Je to přece můj táta. Nejtěžší je pro mě sledovat, jak se otec mění. Když mu něco navrhnu, třeba aby měl pečovatelku nebo aby se přestěhoval ke mně, rozzlobí se. Řekne, že není žádný chudák, že všechno zvládne. Jenže nezvládá.

Má podlomené zdraví, zapomíná brát léky. Když mu volám, tvrdí, že je v pořádku, ale poznám, že není. Vím, že má strach z nemocnice, ze závislosti. A já mám strach o něj. Řekla jsem mu, že aspoň na pár hodin týdně by mohla docházet pečovatelka. Zasmál se a řekl, že není žádný případ pro charitu. Copak tohle jde? Někdy se cítím jako zlá dcera, že se mi do toho nechce. Ale já jsem unavená. Mám strach, že jednoho dne přijedu a bude pozdě. A stejně vím, že to takhle dlouho nevydržím.

K situaci paní Anežky se vyjadřuje sociální pracovnice Andrea Ticháčková

Proč vaši stárnoucí rodiče dělají riskantní rozhodnutí? Protože stárnutí může být děsivé. A čeká nás to všechny, nikdo neví, jak se zachováme, ani jak na tom budeme. Senioři se často bojí neznámého, včetně ztráty nezávislosti a potenciálních dlouhodobých následků vážných zdravotních problémů. Tento strach může být důvodem, proč se mnoho seniorů brání vyhledání pomoci, a někdy dokonce tají jakékoli nové příznaky, které pociťují. Při rozhodování vašich rodičů hraje roli mnoho faktorů. V případě vašeho otce je to, jak sama víte, strach z nemocnice a strach, že bude někomu na obtíž. Jeho žena zemřela, zůstal sám, má to opravdu těžké.

Způsob, jakým ke stárnoucím rodičům obecně přistupujete, když vyjadřujete svůj názor, může často mít obrovský význam. Trpělivost a vytrvalost výrazně přispívají k produktivním rozhovorům se staršími rodiči. Neočekávejte, že se vše vyřeší najednou, ale s tatínkem pořád a opakovaně mluvte. Pravděpodobně mu budete muset své obavy sdělit několikrát – takže buďte trpěliví. Kritika a soudy mohou postavit rodiče do defenzivy. Pokud tátovi bez obalu řeknete, že už neumí zvládat svůj vlastní život, nezískáte si ho na svou stranu. Pomáhejte mu, ale dejte mu najevo, že je toho na vás moc, že byste malou pomoc uvítala. Objednejte mu ji, uvidíte, jak se k tomu postaví. Musíte být trpělivá. Možná více než fyzická pomoc, by vašemu tatínkovi pomohla pomoc psychologa, aby mu pomohl se se ztrátou jeho ženy vyrovnat. Podle toho, co píšete, není nemohoucí. Jen nemá chuť dál žít.

Co má paní Anežka dělat? Jak skloubit péči o tátu s péčí o svou rodinu, se svou prací? Jde to vůbec nějak? A jak s tátou jeho potřeby komunikovat? Přečtěte si také příběh paní Jaroslavy, která má strach, že její dcera pije.