44 Kč
Pití alkoholických nápojů je tolerována věc, u nás dokonce tak moc, že když ve společnosti řeknete, že nebudete pít, můžete se setkat s nepochopením okolí. Nebo spíše s rýpavými poznámkami. Jenže ne vždy jde jen o pouhé “společenské pití”, někdy se může situace zvrtnout a tenká hranice alkoholismu je překročena. A právě s tím se u své dcery setkala paní Jaroslava.
Paní Jaroslava (63) má dceru, a dokonce také vnouče. Měla by se těšit a být spokojená, jenže má podezření, že s její dcerou není něco v pořádku. Bojí se, že dcera propadla alkoholu a pije víc, než by měla. To na sebe nabaluje různé nepříjemnosti, dcera usíná ve stoje, je z ní cítit alkohol. Paní Jaroslava se bojí, že její dcera se o své dítě nepostará dobře, že zanedbává péči a téměř nic ji nezajímá.
Moje dcera je na mateřské dovolené a měla by si užívat nejkrásnější období života. Jenže já mám strach. Vidím, že něco není v pořádku. Bojím se, že pije a že kvůli tomu může ohrozit nejen sebe, ale i mého malého vnuka. Moje dcera Tereza byla vždy zodpovědná, pečlivá, citlivá. Když se jí narodil chlapeček, byla jsem dojatá. Byla šťastná, i když unavená. Pomáhala jsem ji, jak jen to šlo, s vařením, úklidem, s malým. Ale postupně jsem si začala všímat věcí, které mě děsí. Zpočátku to byly drobnosti. Přišla k nám na návštěvu a měla zvláštně lesklé oči. Mluvila moc nahlas a smála se věcem, které vtipné rozhodně nebyly. Když jsem se jí na to zeptala, mávla rukou, že je jen vyčerpaná, že nespala. Jenže já jsem cítila alkohol. Ne silně, ale dost na to, abych zpozorněla.
Několik dní nato jsem k ní přijela neohlášeně. Malý plakal, ona seděla na gauči a dívala se do prázdna. Když jsem vstoupila, skoro se lekla. Vypadala, jako by zrovna usínala, mého vnuka v náručí. A zase, ten známý pach. Víno. Tentokrát už jsem si byla jistá. Když jsem se jí snažila promluvit do duše, rozplakala se. Říkala, že je unavená, že se cítí sama, že všechno zvládá sama, zatímco její manžel je pořád v práci. Prý si občas dá skleničku na uklidnění. Ale já vím, že to není „občas“. Začíná se to opakovat. Bojím se o ni i o malého. Když ji vidím, jak usíná s dítětem v náručí, bojím se, aby mu něco neudělala, ne schválně, ale z nepozornosti, z únavy, z opilosti. V noci nemohu spát. Přemýšlím, jestli mám zasáhnout, nebo tím všechno zhorším.
Nechci, aby mě nenáviděla. Nechci, aby měla pocit, že jí chci vzít dítě, ale bojím se, že se mému vnukovi něco stane. Mluvila jsem o tom s jednou známou, která je psycholožka. Řekla mi, že alkohol u mladých matek není nic výjimečného a že je to často útěk před tlakem, osamělostí, před neustálým strachem, jestli všechno zvládnou. Jenže já chci, aby moje dcera žila, aby byla pro svého syna oporou. A nevím, jak jí pomoci, aniž by se uzavřela.
Paní Jaroslavo, rozumím, že vás to velmi trápí. Strach o dítě i o vlastní dceru je v takové situaci naprosto přirozený. Váš mozek je neustále v pohotovosti, tělo reaguje stresem, a vy máte pocit, že ztrácíte půdu pod nohama. Je důležité si přiznat, že tohle není jen běžné mateřské obavy – to, co popisujete, už je situace, která si žádá pomoc. Zkuste si uvědomit, že odpovědnost za dítě nenesete sama, i když se tak možná cítíte. Pokud vaše dcera skutečně pije v době, kdy je s dítětem doma, je potřeba to brát velmi vážně. Z pohledu ochrany dítěte je to rizikové chování, které může mít následky. Pomoc v takové chvíli neznamená zradu, naopak. Pomocí své dceři i svému vnoučeti. Zkuste s ní nejprve mluvit v klidu, bez obviňování. Dejte jí najevo, že jste si všimla, že to nezvládá, a že se bojíte o ni i o dítě. Nabídněte jí společnou cestu, třeba návštěvu psychologa, adiktologa nebo rodinné terapie. Pokud odmítne, neberte to jako konec cesty, ale jako signál, že sama ještě nemá sílu situaci pojmenovat. A jestli máte obavu, že dítě je v ohrožení, nebo že dcera pije natolik, že o něj nedokáže bezpečně pečovat, je nutné obrátit se na odborníky – lékaře, OSPOD, krizovou linku. Není to zrada, je to ochrana. Jako babička máte nejen právo, ale i možnost chránit své vnouče. Vaše role není snadná, ale můžete být tím, kdo udělá první krok, díky kterému se situace začne léčit. A nezapomeňte, pomáhat druhým můžete jen tehdy, když se sama nezhroutíte. Hledejte podporu i pro sebe, v poradně, u psychologa, nebo třeba v rodinném kruhu. Vaše dcera vás možná teď odmítá, ale i díky vaší síle může později pochopit, že jste jí vlastně zachránila život.“
Nejlepší způsob, jak k dceři a jejímu chování přistupovat, je zároveň v jistém smyslu i nejtěžší. Vyžaduje to, abyste říkali vlastní pravdu – přímo a upřímně, aniž byste příliš pevně lpěli na důsledcích. Je možné, že se vaše dcera bude cítit napadena, zaujme defenzivní postoj (nebo zaútočí) a rozhodne se od vás držet odstup. Tento druh chování je u člověka, který pije tajně alkohol, očekávaný. Pokud to vidíte, berte to takové, jaké to je: Zloba a zuřivost někoho, koho někdo píchl do citlivého místa. Nikdo se jednoho dne neprobudí a náhle se nepromění v alkoholika. Závislost na alkoholu je postupná a probíhá v průběhu času. Možná odmítne všechny vaše příklady a důkazy a popře nebo zlehčí všechny vaše obavy. Ale nezapomene, že jste to řekla. S touto pravdou se bude muset vyrovnat. Můžete doufat, že si to uvědomí a vyvine úsilí o změnu.
washingtonpost.com, příběh poslala paní Jaroslava Ž., Vlastní dotazování
