“Dcera mi oznámila, že nechce mít děti. A já to nedokážu přijmout. Celý můj svět se zhroutil,” neví si rady Lenka, která chtěla být babičkou

Paní Lenka (47 let) má dceru, která se jí svěřila, že nechce děti. Necítí se na to. A pro paní Lenku se zhroutil snad celý svět. Najednou zjistila, že pravděpodobně nebude babičkou, ale nemůže dělat nic a musí se s tím smířit. Jenže co když se ona těšila na svá vnoučata, představovala si, co vše s nimi podnikne, jak jim v životě pomůže? Všechno, na co se těšila, se jí zhroutilo.

Dcera mi oznámila, že nechce mít děti. A já to nedokážu přijmout

Jsem z generace, kdy se věci dělaly trochu jinak. Vdala jsem se ve 22, ve 24 jsem měla Kláru. Nikdy jsem toho nelitovala. S mým manželem jsme to neměli jednoduché – hypotéka, práce na směny, nemoc rodičů, bylo toho hodně, ale všechno jsme nakonec zvládli. A já vždycky říkala, že až bude Klára dospělá, těším se, jak budu hlídat její děti, péct bábovky a číst pohádky.

Když byla Klára malá, hrála si často na maminku. Oblékala panenky, kojila je, vozila v kočárku. Byla jemná, citlivá, ženská. I když v pubertě trochu zdivočela, pořád jsem věřila, že až přijde čas, bude z ní skvělá máma. Před pár týdny jsme šly spolu na procházku. Povídaly jsme si o práci, vztazích… a pak najednou řekla: „Mami, já děti mít nechci.“ Myslela jsem, že si dělá legraci. Ale ne. Řekla, že to nikdy necítila, že si chce užívat svůj život, cestovat, být nezávislá. A že by dítěti nedokázala dát to, co potřebuje.

Připadám si zbytečná

V tu chvíli mi puklo srdce. Snažila jsem se zachovat klid, ale domů jsem šla s pocitem, že mi někdo vymazal budoucnost. Vždyť celý můj život měl smysl, protože jsem věřila, že jednou budu babička. Že koloběh života bude pokračovat. A najednou? Prázdno. Manžel to bere líp. Říká, že Klára je dospělá a že její život je její věc. Ale já to tak neumím. Doma se přistihuji, že si prohlížím fotky cizích miminek na Facebooku, nebo se přihlásím do skupin pro budoucí babičky a pak se jen dívám a cítím bolest.

Klára je jedináček. Jiného vnoučete se nejspíš nikdy nedočkám. A ano, uvědomuju si, jak to zní, jako by byla nějaký nástroj mého naplnění. Ale copak to není přirozené? Já tu pro ni byla celý život. A teď mám pocit, že se ke mně otočila zády. Zatím se o tom spolu už nebavíme. Nechci na ni tlačit. Ale taky nedokážu předstírat, že mě to nemrzí. Bojím se, že pokud to v sobě nepřekonám, náš vztah se naruší. Že si Klára začne myslet, že ji nemiluju takovou, jaká je. Ale já ji miluju. Jen musím najít jiný způsob, jak tu lásku žít. Jiný než přes vnoučata.

K situaci paní Lenky se vyjadřuje psycholog Jan Kozák

Pro některé rodiče může být rozhodnutí jejich dítěte nemít děti vnímáno jako konec určitého příběhu – příběhu rodu, hodnot, nadějí i představ, které si po léta budovali. Zvlášť matky, které svou mateřskou roli prožívají velmi silně, mohou zažívat intenzivní zklamání, smutek, někdy až existenciální krizi. Nejde ale jen o vztah k dítěti, ale i o představy, které do něj projektovaly. Často slýchám větu: ‚Ale já jsem se na to tak těšila.' Je důležité, aby si taková maminka přiznala, že ji trápí spíš její vlastní očekávání než skutečný životní styl její dcery. A zároveň pochopila, že její dítě se rozhodlo žít po svém, ale to neznamená, že ji odmítá nebo že ničí rodinné hodnoty. To, co se hroutí, není svět samotný, ale jen jeden konkrétní scénář. A ten lze nahradit novým, méně bolavým, více respektujícím.“

Bezdětnost jednoduše odráží klid v duši z toho, že nemáte děti. Ty, kteří chtěli mít děti, ale nemohli, považuji za bezdětné; to odráží jejich smutek. Volba být bezdětná je pro mnoho žen často pozitivní. Dospělí bez dětí nemají dospělé děti, které by s nimi stárly, a ani pak nemají vnoučata, ze kterých by se mohli těšit. Je tu také odpovědnost rozhodnout, co se stane s vaším majetkem. Ženy, které zastávají tradiční role matek a primárních rodičů, podporují patriarchální struktury, z nichž do značné míry profitují muži, kteří se pak mohou soustředit na své další role, zejména na práci a kariéru. Lidé, kteří zpochybňují a podvracejí tradiční genderové role, zejména ženy, které odmítají roli rodičů, jsou často vnímány jako hrozba. Některé studie zjistily, že lidé se na bezdětné ženy dívají s morálním pobouřením a zajímavé je, že někteří bezdětným lidem také závidí.

Jak se má paní Lenka k situaci postavit? Promluvit si otevřeně s dcerou, co ji trápí a jak to vidí? Nebo jí nezbývá nic jiného než se smířit s tím, pro co se její dcera rozhodla? Jak byste situaci řešili vy? Přečtěte si také příběh paní Terezy, která až po smrti manžela zjistila, jaký ve skutečnosti byl.