
Všichni tak nějak podvědomě toužíme žít v bezpečném světě, ale události kolem nás nám občas docela drsně připomenou, že ke konfliktu nebo k napadení může dojít i ve chvíli, kdy se cítíme celkem bezpečně. Jak poznat, že se schyluje k problému dřív, než k němu skutečně dojde? Naučte se schopnosti vnímat své okolí a důvěřovat vlastním instinktům.
Viděli jste film Minority Report, ve kterém speciální jednotka díky trojici jasnovidců předvídá vraždy a zatýká pachatele ještě před samotným činem? Nápad je to sice zajímavý, jenže nakonec i sám Tom Cruise v hlavní roli nakonec zjistil, že předvídání budoucnosti není úplně stoprocentní a umí se krutě vymstít. My se naštěstí na žádné složité počítačové systémy spoléhat nepotřebujeme. Máme své smysly a intuici. Otázkou ale zůstává, jak moc tyhle dary umíme používat.
Jak včas rozpoznat varovné signály agresivního chování
Jsme totiž pravděpodobně jediný živočišný druh, který se naprosto dobrovolně a systematicky připravuje o své smysly. Stačí se jen chvíli porozhlédnout po nějaké rušnější ulici. Zíráme do displejů mobilních telefonů, telefonujeme nebo si do sluchátek pouštíme hlasitou hudbu. Dokázali byste za této situace si všimnout či adekvátně zareagovat na krizovou situaci a pomoct sobě nebo někomu jinému? Prvním krokem k bezpečí je tedy obyčejná všímavost.
Sval trapnosti jako nejdůležitější ženská zbraň
Pak tu máme intuici. Kolikrát v životě se vám už stalo, že se vám prostě něco nezdálo a přesto jste šli proti tomuto vnitřnímu hlasu? Kolikrát se vám nakonec potvrdilo, že jste měli správné tušení? Intuicí jsme obdarováni od pradávna a jejím úkolem je udržet nás v bezpečí a hlavně naživu. Jenže my se často necháme svázat společenskými normami. Ty nám totiž neustále našeptávají, ať se hlavně chováme slušně: „Nebuď trapná, moc na sebe neupozorňuj, nehroť to“, nám popsala Linda Štucbartová, inovátorka v oblasti prevence násilí a zakladatelka projektu Sebeobrana pro všechny.
Jenže slušnost rozhodně neznamená slabost. Linda Štucbartová k tomu trefně dodává: „Já ale s nadsázkou říkám, že pokud bychom my ženy měly posilovat pro sebeobranu jen jeden sval, tak je to rozhodně sval trapnosti. V případě že jde o naše zdraví, bezpečí a život, tak prosím neřešme, co si o nás někdo cizí možná pomyslí. Laň také v případě hrozícího nebezpečí dlouho neanalyzuje situaci. Prostě zpozorní a následně uteče. My bychom se měly naučit dělat totéž a jednat i na základě nekompletních informací. Je mnohem lepší reagovat dříve na malé odchylky než čekat, až se z nich stanou obrovské a neřešitelné problémy.“
Agresoři si totiž své oběti dost často testují. Představte si klasickou situaci ve výtahu. Někdo cizí si stoupne až příliš blízko vás, divně a vyzývavě se na vás dívá. V tu chvíli ještě nevíte, co se stane dál, ale tělo vám jasně říká, že je něco špatně. Co udělat? „Vystupte. Věnujte pozornost neverbálnímu chování v podobě zkracování vzdálenosti, blokování cesty, napětí v těle nebo fixovanému pohledu. Ve všech těchto situacích je lepší “být za hysterku„, než následně řešit opravdové nebezpečí.“
Falešný pocit bezpečí a tvář intimního teroru
Máme tendenci se bát temných uliček a toho pomyslného úchyláka vyskakujícího z křoví. Jenže přes 80 % útoků má na svědomí člověk, kterého oběť zná. A u žen je toto číslo ještě o něco vyšší. Zdaleka nejde jen o fyzické přepadení na ulici. Doma za zavřenými dveřmi se odehrávají scény, která okolí často vůbec nevnímá. Odborníci z oblasti psychiatrie na webu psychiatriepropraxi.cz hovoří o takzvaném intimním terorismu. Jde o stav, kdy má jeden z partnerů nad tím druhým absolutní moc a kontrolu. Nemusí se však projevovat jen fackami a fyzickým násilím, i když to k tomu často patří. Obrovskou roli hraje především dlouhodobý psychický teror.
Varovným signálem číslo jedna je u domácího násilí takzvaná dvojí tvář agresora. Navenek to může být okouzlující, zábavný a obětavý partner, oblíbený v práci i mezi přáteli. Nikdo by do něj neřekl křivého slova. Ale jakmile zaklapnou dveře bytu, mění se v tyrana. Násilník většinou nejdříve oběť izoluje. Postupně vás odřízne od rodiny, od přátel, začne kontrolovat finance a vytvoří pocit, že za všechny hádky a problémy můžete vlastně vy. Ženy v takové situaci často propadají syndromu týrané ženy, jsou otupělé, stydí se někomu svěřit a mají pocit osobního selhání. Agresivita vzrůstá ve chvílích, kdy má tyran pocit, že ztrácí kontrolu. Takže pokud máte pocit, že neustále našlapujete po špičkách, abyste partnera nerozčílila, je to ten nejvýraznější varovný signál, jaký můžete dostat.
Když jde do tuhého, neomlouvejte se a jednejte
Jak se tedy bránit a co dělat, když tyhle varovné signály zachytíte? Především nic nevysvětlujte a neomlouvejte se. Vaše vlastní bezpečí není a nikdy nesmí být předmětem diskuze. Učte se předvídat. „Vidíte u stánku pozdě večer hlouček osob, které posilněny svařákem na mě pokřikují? Přejděte. Vyhněte se jim obloukem. Někdo se na vás příliš tlačí v dopravním prostředku? Poodstupte. Nepomáhá to? Použijte asertivní komunikaci s jasným pokynem, co má dotyčný udělat jinak: ‚Stojíte příliš blízko. Je mi to nepříjemné. Odstupte si.‘“ radí Linda Štucbartová.
Staré dobré pravidlo říká, že kdo uteče, ten vyhraje. „Vždy se snažte vyhnout fyzické konfrontaci, pokud to jde. Změňte trajektorii vaší plánované cesty, přesuňte se k více lidem a pokud možno do dobře osvětlených prostor. Řekněte si o pomoc. Když máte pocit, že vás někdo pronásleduje, vyberte si důvěryhodného kolemjdoucího a hrajte, že jste jeho/její kamarádka. A pak v tichosti pošeptejte, že potřebujete pomoct. Když agresor uvidí, že nejste sama, pravděpodobně vás nechá být,“ dodává Štucbartová.
Nejste na to sami
Někdy je také mnohem chytřejší řešit problém přes někoho třetího. Otravují vás denně dělníci na stavbě cestou do práce? Nevyřizujte si to s nimi, zavolejte rovnou stavbyvedoucímu. Máte pocit, že nadřízený má nevhodné komentáře a neustále vás shazuje? Zkuste si promluvit s někým z HR.
Udržujte hlavu v klidu
Abyste ale tohle všechno zvládli sledovat a nebezpečné situace včas vyhodnotili, je třeba pečovat o svou psychickou kondici. Hlava potřebuje trénink stejně jako tělo. Pokud jste dlouhodobě ve stresu, vyčerpaní a unavení, vaše schopnost vnímat první signály nebezpečí a změny v chování bude na nízké úrovni. Takže pokud si dopřejete čas na regeneraci není sobeckost, ale pud sebezáchovy.
„Moje tchyně mě celý život trápila, teď jsem zjistila, že jsem stejná jako ona,“ nevěří vlastním očím Zdenka
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme

„Odešla jsem od manžela. Přestože mi ubližoval, roky jsem si nesla pocit viny,“ obviňuje se paní Kateřina

Díky technice JOMO se zbavíte strachu, že o něco přijdete. Užijete si radost z přítomného okamžiku

Vypněte rádio ve své hlavě: Jak zkrotit mentální šum bez léků i terapeuta

Proč vaše mysl potřebuje generální úklid víc než váš obývák: Průvodce psychohygienou pro přežití v dnešní době

Jak oklamat čas a omládnout o celé roky: Tyto obyčejné zvyky prokazatelně snižují biologický věk

Jak se vyrovnat s pocitem, že stárneme, a proč s věkem skutečně roste pocit štěstí

Proč nás zážitky uspokojí více než majetek a proč už jen samotné plánování cesty zlepší duševní zdraví

Sociální izolace zvyšuje riziko demence. Proč byste se neměli zavírat do ulity a kde najít nové přátele i ve zralém věku

Děti často nedokážou samy říct, že se něco děje. Mohou být uzavřené, smutné nebo se chovají jinak








