“Moje tchyně mě celý život trápila, teď jsem zjistila, že jsem stejná jako ona,” nevěří vlastním očím Zdenka

Paní Zdenka (57) si říkala, že nebude jako její tchyně. Ta se k ní chovala opravdu hrozně, ponižovala ji, nebyla k ní příjemná a milá. Paní Zdenka trpěla a zařekla se, že jako ona nebude. Jenže najednou se dostala do pozice tchyně a přistihla se, že se chová podobně, ne-li stejně jako kdysi její tchyně.

Moje tchyně mě celý život trápila, teď jsem zjistila, že jsem stejná jako ona

Celý život jsem říkala, že já nikdy nebudu jako ona. Moje tchyně. Žena, která dokázala z každé návštěvy udělat zkoušku dospělosti. Nic nebylo dost dobré. Ani koláč, ani úklid, ani způsob, jakým jsem vychovávala moje děti. Všechno komentovala, opravovala, hodnotila. Odcházela jsem z jejího bytu se staženým žaludkem a přísahala si, že až jednou budu já tchyně, bude to úplně jiné.

A pak můj syn si přivedl domů budoucí snachu. Mladou, milou, trochu nesmělou. Když poprvé vstoupila do našeho bytu, všimla jsem si detailů, které jsem si nikdy dřív nevšímala. Jak drží hrnek. Jak krájí chleba. Jak mluví na syna. A v hlavě se mi začaly objevovat myšlenky, které jsem tak dobře znala – tohle bych dělala jinak, tohle není úplně ono, on by si zasloužil lepší. Neřekla jsem nic. Ale cítila jsem to. To tiché hodnocení, to vnitřní porovnávání. A pak se to stalo. Jedna poznámka. Nevinná, pronesená s úsměvem. „U nás doma jsme to dělali trochu jinak.“ V tu chvíli jsem zahlédla její pohled. Krátký. Nejistý. Stejný, jaký jsem mívala kdysi já. Zarazilo mě to.

Jsem stejná jako moje tchyně

Najednou jsem v ní neviděla snachu. Viděla jsem sebe před třiceti lety. A v sobě jsem uviděla svou tchyni. Ten pocit mě udeřil silněji než jakákoli hádka. Uvědomila jsem si, že dělám přesně to, co jsem celý život nenáviděla. Že opakuju vzorec, proti kterému jsem se tolik bránila. Začala jsem si všímat drobností. Jak mě znervózňuje, když u nás zůstávají déle. Jak mě napadne říct synovi, že „máma to s ním myslí dobře“. Jak mám potřebu radit, i když se nikdo neptá. A hlavně – jak mě děsí, že bych mohla přijít o vztah se synem, stejně jako moje tchyně přišla o skutečnou blízkost s ním. Netuším, co mám dělat, ale takhle to nechat nemůžu.

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Tento případ představuje jeden z nejbolestivějších momentů v lidském zrání – okamžik, kdy člověk rozpozná, že nevědomě přejímá právě ty vzorce chování, které ho celý život zraňovaly. Podstata problému nespočívá v tom, že by dotyčná selhala. Spočívá v tom, že pouhé vědomé rozhodnutí „já budu jiná" nestačí k tomu, aby se hluboce zakořeněné vzorce skutečně změnily. Člověk si v dětství internalizuje nejen to, co zažívá jako oběť, ale také samotný mechanismus kontroly, který pozoruje. Paradoxně právě lidé, kteří si přísahají, že nebudou jako jejich rodiče, často tyto vzorce opakují s o to větší silou, protože se nikdy nezabývali samotnou strukturou problému – pouze jeho povrchovým projevem. Ten krátký pohled snachy, záblesk nejistoty v jejích očích, fungoval jako zrcadlo. Schopnost toto zrcadlo přijmout, místo aby ho člověk odvrátil nebo si situaci racionalizoval, svědčí o mimořádné emoční zralosti. Většina lidí v podobné situaci reaguje obranou – řeknou si, že to přece myslí dobře, že snacha je přecitlivělá. Skutečnost, že tato žena dokázala v sobě rozpoznat svou tchyni a ve snaše sebe samu, je výjimečný akt sebeuvědomění.

Je důležité pochopit, co za tímto vzorcem stojí. Potřeba kontrolovat a hodnotit snachu zpravidla nevychází ze zlého úmyslu, ale ze strachu. Strach ze ztráty syna, z vlastní nahraditelnosti, z toho, že v nové rodinné konstelaci ztratí svou roli. Žena, která celý život investovala do rodiny, se v momentě, kdy syn přivede partnerku, ocitá před otázkou – kdo jsem, když už nejsem ta nejdůležitější žena v jeho životě? Tento strach se maskuje za drobné poznámky a nevyžádané rady. Není to projev nadřazenosti, je to projev úzkosti. Co s tím dělat? Především je potřeba opustit iluzi, že si stačí něco uvědomit a problém zmizí. Bez konkrétní práce na sobě se vzorec bude vracet. Prakticky to znamená začít u jednoduchého pravidla – neradit, pokud se nikdo neptá. Pro člověka zvyklého na roli matky-ochránkyně je to jeden z nejtěžších úkolů. Každá nevyžádaná rada nese skrytý vzkaz: nevěřím, že to zvládneš sám. Stejně důležité je přestat vnímat snachu jako hrozbu. Jiný neznamená horší. To, že někdo dělá věci jinak, není kritika matčina způsobu – je to prostě jiný člověk s jinými návyky.

Vztah se synem paradoxně nejlépe ochrání ta tchyně, která se přestane snažit ho chránit. Dospělý syn nepotřebuje matku, která hodnotí jeho partnerku. Potřebuje matku, která mu důvěřuje a jeho volbu respektuje. Skutečná blízkost mezi rodičem a dospělým dítětem nevzniká z kontroly, ale z respektu. A pokud je strach ze ztráty vztahu tak silný, že brání běžnému fungování, je naprosto legitimní vyhledat odbornou pomoc. Na závěr je třeba říct jednu věc přímo. Fakt, že si tato žena dokáže přiznat, co se děje, a že se jí to nelíbí, je ten nejlepší možný výchozí bod. Mnoho lidí prožije celý život v přesvědčení, že problém je vždy na straně toho druhého. Ochota podívat se na sebe bez příkras není slabost. Je to podmínka jakékoli skutečné změny.

Jak se má paní Zdenka vypořádat s tím, že v sobě vidí rysy své tchyně, která k ní byla velmi krutá? Jak se má zachovat? Přečtěte si také příběh paní Nely, která si připadá jako služka.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.