“Tchyně po nás chce neustále peníze, ale náš život ji nezajímá,” vzteká se Darina

Paní Darina (46) se vdala a bylo pro ni přirozené, že pomůže, když je to potřeba. Svým i manželovým rodičům. Zvali je na oběd, přijeli s nákupem, občas jim koupili něco, co si přáli, ale neměli na to. Jenže její tchyně toho začala využívat. A to do takové míry, že to zatěžuje Darinin rodinný rozpočet. Jenže její manžel to neřeší, jsou to přece jeho rodiče. Kde je hranice, kdy říct jasné dost?

Tchyně po nás chce neustále peníze a náš život ji nezajímá

Nikdy jsem si nemyslela, že se budu ve svých letech hádat kvůli penězům tak často. Ne kvůli rozmarům, luxusu nebo zbytečnostem. Ale kvůli tomu, že moje tchyně po nás, po mně a mém manželovi, neustále chce peníze. Na věci, které by si měla platit sama. Z důchodu a nebo jednoduše omezit své utrácení. Občas jsme je pozvali na oběd, přinesli jim nákup a nechtěli za to samozřejmě žádné peníze, ani za nákup. Rozumělo se to samo sebou. Jenže tchyně toho začala využívat.

Začalo to nenápadně. „Jen jednou pomůžeme.“ Nedoplatek za vodu. Pak za elektřinu. Pak zase něco jiného. Vždycky se něco najde. A manžel pokaždé řekne to samé: „Jsou to moji rodiče. Musím jim pomoct.“ A já skřípu zuby. Ne proto, že bych byla bezcitná. Chápu, že rodičům se pomáhá. Jenže pomoc se u nás změnila v pravidelný odtok peněz. Deset tisíc měsíčně sem, další tisíce tam. Jednou nedoplatek, podruhé lázně, protože „by si to zasloužili“. A náš rodinný rozpočet? Ten je čím dál víc napjatý.

Spočítala jsem, že v loňském roce to bylo sto tisíc. Už jsme s manželem mohli mít finanční rezervu. Velkou. Jenže ne, to je vše u rodičů. A nejsou to půjčky, oni ani nepočítají s tím, že by něco vrátili.

My máme taky výdaje

Máme hypotéku. Děti. Běžné výdaje. A já bych chtěla mít aspoň malou finanční rezervu. Pro klid. Pro pocit bezpečí. Nebo jet jednou za rok na dovolenou s dětmi, aniž bych počítala každou korunu. Jenže to se neděje. Protože peníze odcházejí jinam. Když řeknu, že už je toho moc, manžel se zatváří dotčeně. Jako bych mu sahala na jeho rodinu. „Co bys dělala ty, kdyby šlo o tvoje rodiče?“ ptá se. A já mu odpovídám popravdě. Moji rodiče jsou stejně staří jako ti jeho. Nejsou bohatí. Ale naučili se hospodařit. Nejezdí do lázní, když na to nemají. Nečekají, že jim budeme každý měsíc posílat peníze. A hlavně, nespoléhají se na nás jako na bankomat.

Nejvíc mě bolí pocit, že naše rodina je až na druhém místě. Že naše děti, naše potřeby, náš klid… všechno se musí přizpůsobit finančním problémům jeho rodičů. A že já, kdykoliv se ozvu, jsem ta špatná. Ta, která „nechápe rodinu“. Jenže já rodinu chápu. A právě proto mě to trápí. Nechci svému manželovi brát vztah k rodičům. Nechci zakazovat pomoc. Ale chci, aby viděl i nás. Aby pochopil, že když pomáhá jim bez hranic, ubližuje tím vlastní rodině. Že pomoc nemá znamenat, že se my uskromníme do nekonečna. Když nebudeme mít my na hypotéku, pomůžou oni nám? Těžko, když jsou zvyklí brát z našeho.

K odpovědi na situaci paní Dariny nás inspirovali odborníci z Brennan & Rogers

Paní Darino,

vaše pocity jsou zcela oprávněné a není na nich nic sobeckého ani necitlivého. Nacházíte se v typickém, ale velmi náročném konfliktu loajality: váš manžel se snaží být „dobrým synem“, zatímco vy nesete odpovědnost za stabilitu vaší vlastní rodiny. Problém ale není v samotné pomoci rodičům, ten nastává ve chvíli, kdy pomoc nemá hranice, není společně domluvená a systematicky ohrožuje bezpečí vaší domácnosti. To, že cítíte zlost, únavu a nespravedlnost, je signál, že vaše potřeby jsou dlouhodobě přehlížené.

Je důležité, abyste s manželem přestali vést tento spor na emoční rovině „jsou to moji rodiče“ versus „ty jim nechceš pomoct“. Zkuste ho přesměrovat na rovinu partnerskou a rodičovskou: my dva máme společnou odpovědnost za naši rodinu. Konkrétní čísla, která zmiňujete (například oněch sto tisíc ročně), nejsou útokem, ale realitou. Navrhuji mluvit o jasných hranicích, například pevně stanovený maximální měsíční nebo roční příspěvek, na kterém se shodnete oba. Pomoc pak nebude impulzivní ani emočně vydíratelná, ale předvídatelná a kontrolovatelná. Hranice nejsou odmítnutí rodičů, ale ochrana vašeho manželství.

Zároveň je na místě položit si nepříjemnou, ale důležitou otázku: kdo se zastává vás? Pokud opakovaně zažíváte, že jste v manželství „ta špatná“, když mluvíte o penězích, dochází k narušení partnerské rovnováhy. Doporučuji zvážit společné párové poradenství, kde by zaznělo, že pomoc rodičům má být společné rozhodnutí, ne jednostranný závazek. Vaše rodina , tedy vy, manžel a děti, není méně důležitá než jeho rodiče. Máte právo na finanční klid, plánování a pocit bezpečí. A to není nepochopení rodiny, ale její ochrana.

Jak se má paní Darina postavit k tomu, že sponzoruje život své tchyně? Má říct ne a myslet na svou rodinu? Přečtěte si také příběh paní Terezy, ke které se vrátil syn a ona ztratila klid.