“Můj syn se ke mně vrátil a já jsem tím ztratila svůj klid,” je smutná Tereza

Paní Tereza (52) přiznává, že její podzim života měl vypadat úplně jinak, než si plánovala. Má ráda svůj klid, pohodu, ráda se podívá na televizi, přečte si dobrou knížku. Jenže jednoho dne se její syn vrátil z nevydařeného vztahu. Bez prostředků, bez chuti k životu, bez perspektivy. Paní Tereza ho vzala k sobě jako dočasné řešení. Jenže on nerespektuje hranice, nepřispívá na domácnost a navíc jí bere peníze.

Můj syn se ke mně vrátil a já jsem ztratila svůj klid

Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale návrat mého syna domů byla chvíle, kdy se mi obrátil život vzhůru nohama. Ještě loni na podzim jsem plánovala klidné večery, dovolenou v Řecku, a možná i menší rekonstrukci bytu. Těšila jsem se na období, kdy už jen sklidím ovoce po těch letech dřiny a budu odpočívat. Ale pak mi zavolal syn. „Mami, rozvádíme se. Nemám kde být.“ A já, samozřejmě, řekla: „Přijeď. Dočasně.“

První měsíc jsem ho litovala. Byl sklíčený, zmatený, takový ten kluk, kterého jsem kdysi držela za ruku na cestě do školy. Jenže po čtyřech měsících jsem si uvědomila, že mi v bytě bydlí úplně jiný člověk. A že já nejsem jeho spolubydlící, ale zase matka, která se stará.

Začalo to nenápadně. Nádobí ve dřezu. Koš přetékal. Prádlo mizelo z koše a objevovalo se složené, protože jsem to prostě nevydržela a udělala to. Pak přišly požadavky. „Mami, nemám peníze, můžeš mi dát na mobil?“ „Mami, uděláš večeři?“ „Mami, tohle je i tvoje zodpovědnost, jsem tvůj syn."

Jsem doma utiskovaná

A já se přistihla, že chodím po špičkách ve vlastním bytě a sama sebe se ptám, kdy jsem znovu spadla do role, kterou jsem myslela, že mám dávno za sebou. Když jsem začala nastavovat hranice, přišly hádky. Prý jsem necitlivá, když prožívá těžké období. Prý bych měla být ráda, že se mnou chce vůbec bydlet. Prý přeháním. Jenomže já měla pocit, že můj domov už není můj.

Jednoho dne jsem si všimla, že na účtu chybí několik tisíc. Nejdřív jsem si říkala, že se spletla banka nebo já. Ale něco mi říkalo, že to musím zkontrolovat. A pak jsem to viděla černé na bílém, moje karta byla použitá online. A syn? Byl jediný, kdo měl přístup k mému telefonu, když mi pomáhal s aplikací.

„To jsi nemyslel vážně,“ řekla jsem, když jsem ho konfrontovala. On jen krčil rameny. „Jde o pár tisíc. Vrátím ti to. Mami, to není krádež, jsme rodina.“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta samozřejmost, s jakou bral moje peníze, moje pohodlí, můj čas. Ta drzost. Ta lhostejnost. Sedím u kuchyňského stolu a přemýšlím, kdy se to pokazilo. Kdy se z mého syna stal člověk, který považuje mou pomoc za povinnost. Kdy jsem já přestala být jeho matkou a stala se služkou, bankomatem, lapačem jeho frustrace. Jak se mám rozhodnout?

K odpovědi na situaci paní Terezy nás inspirovala Kristin McCarthy

Paní Terezo,

to, co popisujete, není jen „náročné období“, to je situace, ve které jste postupně přišla o bezpečí ve vlastním domově. Je přirozené, že jste syna v těžké chvíli přijala, ale stejně přirozené je dnes cítit zlost, zklamání a vyčerpání. Není to známka toho, že jste špatná matka. Je to známka toho, že jste člověk, který má své limity, a ty byly překročeny. Váš syn se ocitl v krizi, ale jeho bolest mu nedává právo obracet váš život naruby, manipulovat výčitkami nebo zasahovat do vašich financí. To, že zlehčil neoprávněné sáhnutí na vaši kartu, je velmi vážné. Vaše znepokojení je naprosto na místě.

Je důležité, abyste si dovolila postavit pevné hranice, nikoli jako trest, ale jako nutnou ochranu svého domova, zdraví a osobního prostoru. Zkuste si srovnat, co jste ochotna tolerovat a co už ne. Zvažte, zda spolu můžete vést klidný rozhovor, kde jasně stanovíte podmínky dalšího bydlení: finanční příspěvek, povinnost podílet se na domácnosti, respekt k vašim věcem a především nulovou toleranci k jakémukoli zneužívání. Pokud by rozhovor nebyl možný bez konfliktů, je zcela legitimní domluvit se na termínu jeho vystěhování. Jste dospělá žena, která má právo být ve vlastním bytě doma, ne sloužit někomu, kdo se odmítá chovat zodpovědně.

Paní Terezo, držte se jedné zásadní pravdy: pomoc, kterou poskytujete, má mít hranice, aby nebyla na úkor vás samotné. Vaším úkolem není být synovým zachráncem, ale mít zdravý vztah, kde platí vzájemná úcta. Pokud syn nebude respektovat jasně vymezené podmínky, pak je v pořádku přestat poskytovat podporu v této podobě. A kdyby vás situace dál vysilovala nebo jste cítila, že se bojíte vlastního dítěte konfrontovat, může být velmi užitečné promluvit si s terapeutem nebo právním poradcem, abyste měla podporu zvenčí. Vaše hranice jsou legitimní. A vaše potřeba klidu je stejně důležitá jako jeho potřeba dočasného útočiště.

Jak se má paní Tereza rozhodnout? Vyhodit svého syna ze svého bytu nebo dál trpět jeho nálady a překračování hranic? Přečtěte si také příběh paní Adriany, která netuší, jestli partnera miluje, nebo se jen bojí být sama.