“V dětství jsem mámě odháněl partnery, teď je na mě závislá a nenechá mě žít,” je zoufalý Robert. Odpovídá psychoterapeutka Dagmar Pechová

Pan Robert (48) vyrůstal bez otce a stal se pro svou matku jediným pevným bodem. Jejich vztah se postupně prohluboval až do silné citové závislosti, která ovlivnila jeho dospívání, studium i partnerské vztahy. Dnes stojí před otázkou, jak nastavit hranice, aniž by měl pocit, že znovu selhává.

V dětství jsem mámě odháněl partnery

Když mi bylo deset, zemřel mi táta. Bylo to těžké, táta byl můj hrdina, vždycky jsem si říkal, že chci být stejný, jako byl on. Máma zůstala sama. Na všechno. Měli jsme hluboko do kapsy, nosil jsem obnošené věci, ale nevadilo to. Pamatuju si, jak si po čase začala domů vodit muže. Teď, jako dospělý vidím, že chtěla žít, někoho, s kým jí nebude smutno. Ale já je nenáviděl. Každého jednoho. Byl jsem drzý, hádal jsem se, dělal scény, jen aby odešli. A oni nakonec vždycky odešli nebo se s nimi máma rozešla. Jeden po druhém. Moje máma to po čase vzdala.

Řekla, že nikoho nepotřebuje, že má přece mě. Tehdy jsem měl pocit, že jsem vyhrál. Dneska vím, že to byla moje největší prohra. Od té doby jsme byli jen my dva. Když přišla řeč na školu, nepřipadala v úvahu jiná možnost než ta ve městě. Internát by prý nezvládla, byl bych daleko. Vysokou jsem vybíral stejně. Vždycky jsem se přizpůsobil, aby byla klidná. Aby nebyla sama. Jenže tím jsem ji naučil, že jsem tu jen pro ni. A sebe jsem naučil, že na sobě nezáleží.

Opakovaly se scény z dětství

Když jsem si našel první přítelkyni, nevydržela dlouho. Moje máma si vždycky našla způsob, jak ji zpochybnit, jak ji shodit, jak mezi nás dostat napětí. A já to dovolil. Vždycky jsem to dovolil. Až jednou jsem se opravdu zamiloval. Do ženy, která se nenechala. Vzal jsem si ji, i když máma protestovala, a odstěhovali jsme se. Myslel jsem, že to tím skončí. Jenže máma mi volá klidně dvacetkrát denně. Když to nezvednu, panikaří. Musím za ní chodit skoro každý den, sedět u ní, poslouchat ji. Když chceme jet s dětmi na víkend nebo na dovolenou, najednou ji všechno bolí, špatně se jí dýchá, má pocit, že umírá. A já místo radosti cítím jen nepříjemný strach a vinu. Vím, že jsem ji k tomu možná dovedl. Mám svou rodinu, své děti, a přitom pořád žiju život někoho jiného. Jak mám nastavit hranice, aniž bych měl pocit, že ji zrazuju – a kde je vlastně ta hranice mezi péčí a tím, že se nechávám dusit? Co byste dělali na mém místě?

Vyjádření psychoterapeutky Dagmar Pechové

Roberte, vyrůstal jste v situaci, která vás velmi brzy postavila do dospělé role. Přišel jste o tátu a zůstal jste s mámou, která byla sama a potřebovala oporu. Místo syna jste se stal oporou a partnerem. Jako kluk jste udělal to, co dává v takové chvíli smysl. Přimkl jste se k ní a postupně jste začal potlačovat sebe, aby jí bylo líp. Tehdy to byl způsob, jak to celé zvládnout. Dnes vás to ale svazuje. Pocit viny, který popisujete, má hluboké kořeny. Dlouhodobě jste byl vedený k tomu, že vaše potřeby mají jít stranou, aby bylo dobře jí. V psychologii se mluví o vztahu, kde jsou hranice mezi rodičem a dítětem rozostřené, jedná se o propletený vztah. Rodič se opírá o dítě víc, než je zdravé, a dítě se tomu přizpůsobí. Není to o zlém úmyslu, ale spíš o strachu ze samoty vaší mámy. Nevyčítejte si, že jste jako dítě reagoval na její partnery odmítavě. Sám jste prožíval velkou ztrátu a jako dítě jste jinak reagovat neuměl.

To, co se děje dnes, je pokračování stejného vzorce. Máma reaguje úzkostí, tlakem nebo zdravotními obtížemi ve chvíli, kdy se od ní vzdálíte. A vy automaticky ustupujete, uklidňujete, vracíte se. Je to naučená reakce, která se roky opakovala, až se stala samozřejmostí. Zásadním momentem bude, až si dovolíte připustit, že máte právo žít svůj život. Ne jako protiváhu máminy samoty, ale jako partner a otec ve vlastní rodině. Ten pocit viny nezmizí hned, bude se ozývat pokaždé, když uděláte něco jinak než dřív. Patří to k tomu procesu změny. Pomáhá začít v malém. Nemusíte všechno zlomit ze dne na den. Nezvednout každý telefon, nepřijet pokaždé hned. Domluvit si čas s rodinou a ten dodržet. Počítejte s tím, že její reakce může zesílit. To bývá běžné ve chvíli, kdy se systém začne měnit. Důležité je v tom vydržet. Pokud cítíte, že vás to vtahuje zpátky a těžko se z toho vystupuje, dává smysl vyhledat vlastní terapii. Pomůže vám udržet směr a nenechat se stáhnout zpátky do role, ve které jste byl tolik let. A postupně si začít víc všímat toho, co potřebujete vy, nejen toho, co potřebuje ona.

Psychoterapeutka a koučka Ing. Dagmar Pechová

Jsem psychoterapeutka s více než 3 000 hodinami práce s klienty. Profesně jsem prošla manažerskými pozicemi v rodinné firmě i v korporátním prostředí a pracovala jako interní kouč. Zkušenost s různými pracovními prostředími, tlakem na výkon a přetížením mě postupně přivedla k psychoterapii, která umožňuje pracovat i s tím, co nejde změnit jen vůlí. Absolvovala jsem daseinsanalytický psychoterapeutický výcvik akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a studovala na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V terapii se zaměřuji především na vztahy, úzkosti a vyhoření. Nabízím bezpečný a důvěrný prostor, kde není potřeba nic dokazovat ani zvládat. Dokážu porozumět rozmanitým životním situacím i způsobům prožívání. Pracuji citlivě, poctivě a do hloubky, s respektem k jedinečnosti každého člověka.Součástí mé práce může být také práce se sny a imaginacemi, které otevírají prožitková témata, k nimž se nelze dostat jen racionálním přemýšlením. Pracuji online i osobně a najdete mě také na platformě Terapie.cz. 

Jak má pan Robert mluvit se svou mámu, která se na syna až nezdravě upnula? Jak si vyjasnit vztah a nastavit ho tak, aby pomáhal a byl prospěšný pro oba a zároveň nedusil? Přečtěte si příběh paní Leony, kterou pomlouvá kolegyně v práci.