“Moje snacha mi krade syna, nezůstanu sama jen kvůli ní,” píše naštvaně Vanda

Paní Vanda (63) pečovala o svého syna sama. Jediné dítě, manžel odešel a ona zůstala sama. Na všechno. Musela se hodně otáčet, ale se svým synem si vytvořila velmi blízké a hezké pouto. Syn viděl, že je sama, proto se často snažil, aby jí nebylo smutno. Jenže když dospěl a oženil se, jejich vztah utrpěl. A to paní Vandu štve.

Moje snacha mi krade syna, nezůstanu sama kvůli ní

Nikdy jsem si nemyslela, že se budu muset bát o vlastní dítě. A přesto ten strach mám. Je mi třiašedesát a mám pocit, že mi někdo bere kus života, na který jsem byla zvyklá a který jsem považovala za samozřejmost. Dlouhé roky. A to já nedovolím! Se synem jsme byli vždycky blízcí. Chodil za mnou skoro každý den. Společné obědy, káva, krátké zastavení po práci, povídání o maličkostech. Věděla jsem, co ho trápí, co ho těší. A on věděl, že u mě má vždycky otevřené dveře. Bylo to tak přirozené, ani jsem nad tím nepřemýšlela. Patřilo to k našemu životu.

Byla jsem na něj roky sama a náš vztah se prohloubil. Měli jsme jen sebe a tak to taky vypadalo. Když jsem byla nemocná, staral se o mě i když měl patnáct. Jenže pak se oženil. A já jsem tušila, že je to špatně. Ze začátku jsem si říkala, že se nic moc nezmění. Že přece rodina zůstává rodinou. Jenže změnilo se všechno. Najednou „nemá čas“. Najednou se nehodí přijít na oběd. Najednou Slyším věty jako: „Mami, dneska ne, chceme být doma.“ Nebo: „Potřebujeme čas jen pro sebe.“ A když už přijde, je to narychlo, jako by měl pořád pocit, že někam spěchá.

Viním z toho snachu

A za tím vším stojí ona. Moje snacha. Kdo jiný? Předtím můj syn neměl problém přijít a strávit u mě celé odpoledne. Teď ho vídám maximálně na hodinu, dvě. Tvrdí, že taky potřebuje prostor. Že chtějí žít jako rodina, sami. Něco budovat. Že není normální, aby dospělý syn chodil každý den za mámou. Ale pro mě je to, jako by mi někdo vyrval něco, co mi patřilo. Nikdy jsem mu neubližovala. Vychovala jsem ho, byla jsem tu pro něj, když byl malý, i když dospíval. A teď mi připadá, že jsem odstrčená, přebytečná.

Cítím se zrazená. A taky strašně osamělá. Nechci o syna přijít. Nechci se smířit s tím, že budu „ta, za kterou se občas staví“. Nehodlám se stát někým, kdo čeká, až mu někdo milostivě zavolá. Celý život jsem byla zvyklá být důležitá. A teď mi říkají, že musím ustoupit, že to tak prostě chodí. Ale já rozhodně neustoupím, ani omylem.

K odpovědi na situaci paní Vandy nás inspirovali odborníci z portálu Skills You Need

Paní Vando,

z vašeho vyprávění je cítit hluboká bolest, strach i osamělost, ale také silná potřeba udržet si roli, která vám dlouhá léta dávala smysl a identitu. Vztah se synem byl velmi těsný, místy až symbiotický, a pro vás představoval jistotu, blízkost i pocit, že jste potřebná. Právě proto je současná změna tak ohrožující. Ne proto, že by vás syn přestal mít rád, ale proto, že se přirozeně přesouvá do jiné životní fáze, kde hlavním vztahem už není vztah k matce, ale k partnerce. To neznamená vymazání vás z jeho života, ale přeuspořádání rolí. Váš pocit „že vám něco berou“ je psychologicky pochopitelný, ale je důležité si všimnout, že nejde o útok, nýbrž o vývoj.

Velmi podstatné je, že vinu automaticky přisuzujete snaše. To je lidská obranná reakce. Je snazší vidět „viníka“ venku než připustit, že změna vychází ze syna samotného. Ve skutečnosti to ale byl on, kdo se rozhodl vytvořit vlastní rodinu a nastavit si hranice. Pokud budete jeho partnerku vnímat jako soupeře, ohrožení nebo nepřítele, dostáváte syna do vnitřního konfliktu, který téměř vždy vede k dalšímu vzdalování. Paradoxně čím více budete tlačit, vyčítat, bojovat o „své místo“, tím méně bezpečný pro něj tento vztah bude. Dospělé děti zůstávají tam, kde mohou dýchat, ne tam, kde cítí povinnost, tlak nebo strach z emočního zranění rodiče.

To neznamená, že máte zmizet, mlčet nebo se smířit s bolestí. Znamená to začít pracovat s vlastními hranicemi a potřebami. Je velmi důležité položit si otázku, která může být nepříjemná, ale léčivá: „Kdo jsem já, když zrovna nejsem máma, která je denně potřeba?“ Pokud celý váš život stál na jednom vztahu, jeho proměna zákonitě bolí. Zkuste synovi říct ne to, co po něm chcete („neustupuj, choď častěji“), ale to, co cítíte bez obviňování („je pro mě těžké si zvykat, že se vídáme méně, učím se s tím žít“). A zároveň začněte velmi vědomě budovat i svůj vlastní svět, kontakty, zájmy, rytmus dne, který nestojí jen na něm. Ne proto, že by vás nahradil někdo jiný, ale proto, že vztah mezi dospělými může přežít jen tehdy, když se neopírá o strach ze ztráty, ale o vzájemný respekt a svobodu.

Má paní Vanda právo požadovat, aby k ní její syn chodil pravidelně a tak, jak ona potřebuje? Nebo se musí smířit s tím, že syn má rodinu a manželku? Přečtěte si také příběh paní Daniely, která své děti vychovávala jak nejlépe uměla, ale teď je sama.