Přejít k hlavnímu obsahu

„Pomohla jsem mladým a teď si doma připadám jako vetřelec,“ neví si rady Jaroslava

Pomoc rodině ve chvíli, kdy ji potřebuje, je přirozená, zejména tehdy, kdy rodiče chtějí vyhovět svým dětem, i když jsou už dospělé. Zároveň je ale důležité nastavit hranice, protože pomoc pro jednoho končí tam, kde začínají hranice druhého člověka.

Přidejte si Svět Ženy do oblíbených na Google zprávách

Paní Jaroslava (61) má syna, který najednou začal mít problémy. Přišel o práci a s manželkou neměli peníze. Najednou potřebovali pomoc. A jeho máma jim poskytla bydlení s tím, že je to na přechodnou dobu. Jenže se to vymklo kontrole a ona se sama cítí utiskovaná. Syn s manželkou se totiž nemají k odchodu.

Pomohla jsem mladým a teď si doma připadám jako vetřelec

Myslela jsem, že jim pomohu jen na chvíli. Jen na pár měsíců, než zvládnou své problémy. Netušila jsem, že to promění celý můj život v boj o klid, soukromí a pocit, že ve vlastním domě nejsem vítaná. Když můj syn Petr přišel o práci a snacha Monika pracovala jen na půl úvazku, zůstali bez prostředků na nájem. Rozhodla jsem se jim pomoci – měli se nastěhovat jen na chvíli, „dokud se to nezlepší“. Pomohla jsem jim zaplatit dluh za nájem a poskytla jim svůj dům. Myslela jsem, že to bude jen pár měsíců, maximálně půl roku. Jenže už je to rok a půl. Rok a půl, kdy se cítím ve vlastním domě jako vetřelec. Každé rozhodnutí – kam postavit nábytek, co si koupíme na večeři, jak si zorganizujeme den – musí být podle Moniky. A můj syn Petr? Vždy jí dá přednost. Jejich pohodlí je důležitější než můj klid. Když chci jen chvíli klidu, abych si četla nebo poseděla s šálkem čaje, slyším Moničin hlas: „Mami, tohle by šlo udělat jinak.“ A Petr mlčí. Nechci se hádat, nechci vyvolávat nepříjemný konflikt, ale někdy je to nesnesitelné. Cítím, že už nemám ve svém domě žádnou autoritu ani pocit domova.

Mohlo by se vám líbit

“Můj syn se ke mně vrátil a já jsem tím ztratila svůj klid,” je smutná Tereza

Návrat dospělého potomka domů je vždycky výzva. Nemusí být špatná, protože máte-li dostatek prostoru, respekt jeden ke druhému a umíte si určit hranice, může vás společné soužití znovu sblížit. Jenže když to tak není, objeví se problémy, které se musí řešit. A právě to se přihodilo paní Tereze, když se její dospělý syn znovu nastěhoval.
svetzeny.cz

Musím ustupovat ve svém domě

Nejhorší jsou večery, kdy vím, že budu muset ustupovat. Když přijde čas jídla, musím se přizpůsobit jejich stravovacím návykům a plánům. Když chci něco udělat po svém, cítím se provinile, protože „jsou to přece mladí, oni mají své způsoby“. Ale proč mám mít pocit, že ve vlastním domě nejsem vítaná? Snažím se být trpělivá, mluvit klidně, ale uvnitř mě to bolí. Měla jsem si odpočinout a cítit pohodu ve svém domě, a místo toho je to neustálý boj o prostor, o respekt, o pocit, že můj domov patří i mně. Každý den přemýšlím, jak nastavit vlastní hranice. Jak říct: „Toto je můj dům a já tu chci mít klid a své soukromí.“ Chci pomoci, chci být oporou, ale nechci ztratit sama sebe. A někdy si jen sednu a smutně povzdechnu. Nemohla jsem ale tušit, že jeden dobrý skutek změní můj život tak dramaticky.

K odpovědi na situaci paní Jaroslavy nás inspirovali odborníci z magazínu RestLess

Paní Jaroslavo,

vaše situace je velmi náročná a vaše pocity jsou naprosto pochopitelné. Záměr pomoci dětem byl čistě z lásky, ale teď, po roce a půl, se situace proměnila v dlouhodobý stres a pocit ztráty vlastního prostoru. Je důležité si uvědomit, že vaše potřeby a právo na klid a soukromí jsou stejně legitimní jako jejich potřeba podpory. Není sobecké chtít cítit, že ve vlastním domě jste doma vy a že máte kontrolu nad tím, jak se zde žije.

Mohlo by se vám líbit

“Syn s rodinou se ke mě “na chvíli” nastěhoval, jenže už jsou to dva roky,” píše smutně paní Vlasta

Rodiče jsou připraveni svým dětem pomoci prakticky kdykoliv. Chtějí, aby se měli i jako dospělí dobře, a když zakopnou nebo se stane něco, co jim život ztíží, snaží se pomoci. Jenže i ona pomoc má své hranice a rozhodně by neměla být dětmi zneužívána. Jak nastavit hranice a hlavně je dodržovat? To se sama sebe ptá paní Vlasta. Syn se k ní i s rodinou dočasně nastěhoval, jenže to vypadá, že dočasně se změnilo na "natrvalo".
svetzeny.cz

Prvním krokem je otevřená, klidná a strukturovaná komunikace s Petrem a Monikou. Můžete si sednout a společně nastavit jasná pravidla a hranice – co se týká sdílení prostoru, domácích povinností, stravování či soukromí. Vymezte si, co je pro vás nepřijatelné, a domluvte se na konkrétních způsobech, jak zachovat váš klid a pocit domova. Například můžete určit „čas pro sebe“, kdy je prostor jen váš, nebo se dohodnout na spravedlivém rozdělení nákladů a domácích prací. Jasná pravidla vám mohou vrátit pocit autority a snížit každodenní napětí.

Druhým krokem je dlouhodobé plánování a postupné navádění syna a jeho ženy k větší nezávislosti. Promluvte si o jejich cílech, možnostech práce, financí a samostatného bydlení. Důležité je, aby cítili zodpovědnost za svůj život, ale zároveň aby byl proces respektující a bez konfrontací. A konečně, nezapomínejte na sebe – najděte si prostor pro relaxaci, vlastní zájmy a podporu mimo rodinu. Vaše duševní pohoda je klíčová, a jen když budete vy sama cítit, že je váš domov bezpečný a příjemný, budete schopna být podporou i jim, aniž byste se vyčerpala.

Má paní Jaroslava přistoupit k radikálnějšímu řešení a říct svému synovi, že se musí vystěhovat? Nebo ho má u sebe nechat a ustupovat?

Přečtěte si také příběh paní Dagmar, která se bojí, že když nebude dětem a vnoučatům dávat peníze, nebudou za ní chodit.

“Pomohla jsem mladým a teď si doma připadám jako vetřelec,” neví si rady Jaroslava
Zdroj článku
×