“Syn s rodinou se ke mě “na chvíli” nastěhoval, jenže už jsou to dva roky,” píše smutně paní Vlasta

Paní Vlasta (68) žila spokojeně sama ve svém malém domku. Klid, pořádek, vlastní rytmus dne. Když její syn ztratil práci a s manželkou a malými dětmi se ocitl v tísni, otevřela jim dveře. Chtěla pomoci, vždyť od toho tu máma je. Jenže pár měsíců se proměnilo ve dva roky a Vlasta chce zpět svůj klid. Navíc, syn už má práci, nepřispívá, snacha nepomáhá. Paní Vlasta tak vše platí, uklízí a vaří. A už to nechce dělat dál.

Syn s rodinou se ke mě nastěhovali “na chvíli

Myslela jsem, že to bude jen přechodné. Že se syn z toho brzy dostane, najde si práci a postaví se na vlastní nohy. Chtěla jsem mu pomoci, ne ho u sebe ubytovat napořád Jenže místo poděkování slyším samé výčitky, když něco řeknu. Už nevím, jak z toho ven. Žiju v menším domku na okraji města a miluji to tady. S manželem jsme si vybudovali vlastní domov, syn tady vyrostl. Mám zahrádku, můžu na ni odpočívat a taky pracovat. Dřív tu bylo útulno, čisto a ticho.

Když zavolal syn, že přišel o práci, moje snacha je těhotná a on neví, co bude dál, věděla jsem, že pomůžu. Neměl na zaplacení nájmu, tak jsem mu řekla, aby u mě bydleli. Na chvíli. Syn se dušoval, že pár měsíců, opravdu. Najde si práci, něco našetří a půjdou. Taky potřebují mít svůj prostor. Jsem hloupá, že jsem uvěřila. Ale copak mě to mohlo napadnout? Jenže čas běžel. Syn si práci našel, ale z domu se neodstěhovali. Naopak, zabydleli se tu tak, jako by to bylo jejich. Všude jsou dětské hračky, věci, prádlo. Já chodím do práce, po večerech vařím a uklízím, protože snacha s malým všechno nechává být. Když něco řeknu, kouká na mě, jako bych byla nepřítel. Cítím se vyčerpaná.

Chci, ať jdou z mého domu

Můj domov, moje oáza, moje soukromí. Tak to kdysi bylo. Teď je to zdroj stresu, vzteku a neklidu. Ráno vstávám dřív, abych se stihla osprchovat, než se všichni probudí. Lednice je věčně prázdná, protože snacha nenakoupí a můj syn se tváří, že to není jeho problém. Jen občas dá pár korun, když už se ozvu. Když jsem se pokusila naznačit, že by bylo načase, aby si našli vlastní bydlení, narazila. Syn se urazil, že je chci vyhodit. Prý jak si to můžu dovolit, když mají děti. Ale já už dál nemůžu. Bolí mě, že mě vnímají jako sobce. Ale copak to tak je? Chci jen trochu klidu ve vlastním domě. Pochopila jsem, že to musím říct naplno. Bojím se, že se na mě naštvou. Že mě nebudou mít rádi. Ale už mám svůj věk, nemůžu dělat služku vlastnímu synovi. Chci si ještě pár let života užít v pokoji. Není to snad tolik?

Situaci paní Vlasty hodnotí koučka Kamila Kopecká

Vaše dítě není host. A už vůbec ne celá jeho rodina. Nedovolte, aby peníze diktovaly váš vztah, mnohem horší je, že syn si necení vaší pomoci a nerespektuje vaše soukromí, ani slib, který vám dal. Pokud si vaši mladí nemohou dovolit pomoci s účty za energie, možná by mohli posekat trávník nebo pomoci jinak. Rozhodně by měli uklízet, pomáhat s chodem domácnosti, uvařit a občas pozvat na jídlo i vás. Promluvte si s nimi  a jasně jim oznamte, že takto už dál nejde. Dejte jim jasné datum, do něhož se musí vystěhovat. A nastavte pravidla i do té doby, než odejdou. 

Pro dosažení nejlepších výsledků nechte je, aby si sami vybrali své domácí práce – je pak pravděpodobnější, že je tak udělají. Je to váš dům. Rodiče si ale musí pamatovat, že jejich děti už nejsou děti. A ani váš syn. vždyť má vlastní rodinu. Neumí se o ni postarat? Jsou to dospělí lidé, takže odpovědnost je na nich. Je to váš dům, váš život a není možné, aby vám do něj někdo takto zasahoval. Nenechte se citově vydírat. Neodkládejte to a ni c si nevyčítejte, z pár měsíců jsou dva roky a to je více než dost. Už jste pomohla, jak nejvíce jste mohla.

Má paní Vlasta právo na své soukromí a na klid ve svém domě? Nebo naopak by měla synovi ještě nějakou dobu pomoci? Co má dělat? Přečtěte si příběh paní Ilony, které práce v dětském domově našla nové štěstí.