Foto: Freepik
Rodinu si člověk často nevybírá. Podobně, jako si člověk nevybere tchyni, tak si ale ani tchyně nevybere snachu. A je na nich, aby se společně domluvily a komunikovaly, což ovšem mnohdy nejde. Někde není snaha, chuť nebo třeba jen nechce nikdo ustoupit ani o krok. Jak takovou situaci řešit, aby to prospělo oběma stranám?
Paní Vladimíra (71 let) je na stáří odstrčená. Má dva syny a myslí si, že je vychovala dobře a správně. Jenže se oba oženili a jeden z nich si vzal ženu, snachu paní Vladimíry, která ji nesnáší. Netuší proč. Ale dává to neustále najevo. Má čtyři vnoučata a dvě z nich nemůže normálně vídat. Snacha to nedovoluje a pečlivě hlídá, jak se tchyně k jejím dětem chová, co jim říká. Ale peníze pro vnoučata, ty snacha nikdy neodmítne!
Mám čtyři vnoučata, ale dvě z nich nesmím ani obejmout
S mladší snachou mám hezký vztah. Jsme jako kamarádky. Respektuje mě, bavíme se spolu, a hlavně – nikdy mi nebrání být babičkou pro její děti. Chodíme spolu ven, pečeme, smějeme se, děti mi skáčou do náruče a já cítím, že jsem pro ně důležitá. Ale ta druhá snacha... To je moje noční můra. Je manželkou mého staršího syna a májí spolu dvě krásné holčičky, naše vnoučky. Jako miminka jsem je chovala v náručí, zpívala jim ukolébavky, vozila je v kočárku. Jenže postupně se něco změnilo. Nejdřív to byly jen drobnosti – snacha začala být odtažitá, přestala mi říkat, kdy mají holčičky narozeniny, zrušila naše společné neděle.
Nesmím sahat na vnučky
Zakázala mi se dětí dotýkat. Ne smyšleně, doslova mi řekla: „Nešahej na ně, nepřejeme si, aby sis k nim vytvářela citové pouto.“ Prý tím narušuji jejich výchovu. Když se snažím své vnučky obejmout, okamžitě přiskočí, odtáhne je a tváří se, jako bych je chtěla nakazit nějakou nemocí. Pusu na tvář? Nepřichází v úvahu. Ani slovo o tom, že je mám ráda. Sama s nimi nikdy nemohu zůstat. Vždy, když jsme spolu, snacha sedí vedle nich, sleduje, co jim říkám, a kontroluje každý můj pohyb.
Nedovolí mi s nimi mluvit beze svědka. Vlastně si připadám jako vetřelec. A přitom jsem jen babička, která je má ráda. Když se blíží narozeniny nebo Vánoce, najednou mi přijde SMS: „Nezapomeň poslat peníze.“ Na vysvědčení taky – „Holky mají samé jedničky, očekáváme příspěvek.“ V tu chvíli jsem dobrá. Peníze jsou samozřejmost, to je přece moje „povinnost“. Ale emoce? Láska? Blízkost? To ne.
Hodně mě to bolí. Dlouho jsem to dusila v sobě, ale v poslední době o tom začínám mluvit nahlas. Před všemi. Kamarádkami, druhou snachou, rodinou. Nikdo se mě nezastane. Syn. Manžel. Nikdo. Vím, že nejsem jediná. Spousta babiček dnes trpí pod nátlakem mladé generace, která chce mít vše pod kontrolou. Nemám pocit, že bych se snachám pletla do výchovy nebo do toho, co mají s dětmi dělat. Chci je jen obejmout Jenže někdy tím ničí všechny vztahy, které by mohly být pro jejich děti nesmírně důležité.
K situaci paní Vladimíry se vyjadřuje psycholog Jan Kozák
Typickým obrazem prarodiče je obvykle usměvavý, souhlasný starší dospělý, který vyzařuje vřelé city směrem k vnoučeti. A prarodiče takoví většinou být skutečně chtějí. Pro mnoho z nich je ale tento obraz bohužel pouze odrazem hluboce zakořeněné fantazie, protože jim je bráněno v tom se s vnoučaty vidět a stýkat. Zjištění přesného počtu odcizených prarodičů není proveditelné, zejména kvůli míře studu, který si nesou staří lidé za narušený vztah se svým dítětem a vnoučaty.
Naplňování role prarodiče prostřednictvím vřelého a láskyplného vztahu s vnoučetem je bohužel velmi cenný cíl, který může, pokud trvá dlouho, skutečně odcizení na zablokovat, na neomezeně dlouhou dobu. Pro prožívanou ztrátu prarodiče pak dokonce existuje speciální termín; považuje se za nejednoznačnou ztrátu. Tím se označuje ztráta nesouvisející se smrtí, která odráží fyzickou nepřítomnost nebo nedostupnost osoby, dokud je tato osoba ještě naživu. Očekávané vztahy a zážitky jsou odepřeny, což vede k narušené pohodě. Pokuste se se synem i snachou promluvit. Řekněte jim, co cítíte, jak hluboce vás to zraňuje. Jste babička a máte právo se vídat se svými vnoučaty. Nechápu, že váš syn v tom neudělá jasné rozhodnutí. Pokuste se situaci zvrátit, je to velmi důležité nejen pro vás, ale i vnoučata.
Jak se má paní Vladimíra zachovat? Co dělat, aby měla s vnoučaty vztah a mohla s nimi normálně komunikovat? A jde to ještě vůbec? Přečtěte si také příběh pana Dominika, který má výčitky, že není se svou mámou, ale žije v zahraničí.
Galerie: Vladimíra (71): Mám čtyři vnoučata, ale dvě z nich nesmím ani obejmout. Peníze ale snacha chce pokaždé!
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Alice Ball: Ve 23 letech objevila lék na lepru. Pak záhadně zemřela a její úspěch si přivlastnil nadřízený
„Ze smrti mého manžela mě obviňuje vlastní dcera,” je zlomená Anna. Jak reagovat, radí psycholog Pavel Pařízek
Peníze vám mizí pod rukama? 5 rad do domácnosti, které vám zaplatí letní dovolenou
Doporučujeme
“Zemřel mi manžel a moje děti už plánují a hádají se, jak si rozdělí dědictví,” pláče Dorka
“Otec se o mě nestaral, ale teď chce, abych mu pomáhala,” nechápe Darina. Odpovídá psychoterapeutka Dagmar Pechová
“Máma odmítá operaci, ale svými bolestmi a potřebami terorizuje všechny kolem,” píše Martina
“Manžel odešel do důchodu a je na mě až moc závislý. Pořád mě kontroluje.” Je nesvá Lenka
“Moje dcera se za mě stydí a mě to velmi zraňuje,” pláče Boženka
“Manžel na mě chtěl v hádce vztáhnout ruku, to je pro mě konečná,” je rozhodnutá Leona
“Můj otec se mi vysmívá za to, že projevuju svým dětem city,” nechápe Radim
“Můj otec mě a mámu opustil. Teď škemrá, aby ho vzala zpátky. A ona chce!” Nechápe Adéla
“Manželka je mi nevěrná, ale sám mám milenku, takže ji nemůžu konfrontovat,” neví si rady David
