“Po patnácti letech manželství se objevil můj nemanželský syn. Co mám teď dělat?” Pan Dalibor si neví rady s novou životní situací

Pan Dalibor (42 let) v mládí neměl o ženy nouzi. Hrál na kytaru, měl dlouhé vlasy a na to holky letěly. Není tedy divu, že si užíval mládí plnými doušky. Poznal také jednu slečnu, která byla jen vztahem na jednu noc. Oba to věděli, oba si to řekli. Neznali ani své příjmení, nevyměnili si telefonní čísla, nic si neslibovali. A přesto z jejich společné chvíle vznikl nový život. Syn, který se nyní objevil.

Po patnácti letech manželství se objevil můj nemanželský syn

Mám krásnou rodinu – manželku Evu, dvě děti, klidný život. Všechno fungovalo. A pak jednoho dne zazvonil u dveří kluk. Osmnáctiletý Jirka. Řekl mi: „Ahoj, myslím, že jsi můj táta.“ A já zůstal stát jako opařený. Bylo mi tehdy čtyřiadvacet. Léto, svoboda, žádné závazky. Potkal jsem ji na festivalu. Jmenovala se Petra. Smáli jsme se, pili víno z plastových kelímků a večer skončili u ní ve stanu. Ani jsme si nevyměnili čísla. Nebylo proč – oba jsme to brali jako pomíjivý okamžik. Od té doby jsem o ní neslyšel.

Život šel dál. Přišla Eva, naše láska, děti, hypotéka. Práce. Každodenní rutina, která mi dávala smysl. Až doteď. Jirka přišel sám. Jeho máma mu prý nikdy neřekla víc než moje křestní jméno a že jsem byl „hodný kluk“. Když začal dospívat, chtěl vědět víc. Ptal se, hledal. A nakonec mě našel. Přišel v tričku s batohem přes rameno a klidným hlasem řekl: „Nechci ti zničit život. Jen jsem tě chtěl poznat.“ Nevěděl jsem, co říct. Měl jsem pocit, že se mi rozpadá můj svět. Najednou jsem měl syna, kterého jsem neznal. Dítě, které jsem nepřivedl do školky, které jsem neviděl vyrůstat. Ale byl tu. Živý, opravdový, s mýma očima.

Manželka to nechala na mně

Manželce jsem to řekl ten večer. Mlčela dlouho. Pak se zeptala: „A co chceš udělat ty?“ Nevyčetla mi nic, neplakala, ani se nehádala. Jen řekla, že tohle rozhodnutí musím udělat já. A že ona ho přijme. Ať už bude jakékoli. A já doteď nevím. Mám dvě děti, které jsou zvyklé, že jejich táta je jen jejich. Jak jim vysvětlit, že mají staršího bratra? A co když to všechno naruší náš klid? Na druhou stranu – můžu mu říct, že ho nechci? Že teď už pro něj v mém životě není místo? Nemám tušení, co dělat dál.

Nejlepší odpověď na situaci pana Dalibora má psycholožka Jarmila Tomková

Hlavní biologický rozdíl mezi muži a ženami, který je v moderní společnosti často bagatelizován, spočívá v tom, že muži si nikdy nemohou být jisti svým otcovstvím, zatímco ženy si vždycky jsou jisté svým mateřstvím. To samozřejmě vždycky vystavovalo muže riziku, že se náhle dozvědí, že jsou otci. Ale přece jen doba poněkud postoupila a dnes je to jiné: prostě zvědavost ohledně našeho původu a rodinné historie. A fakt, že si lidé myslí, že mají „právo“ na konkrétní odpovědi, je u mladých lidí, kteří znají jen jednoho rodiče, velmi častý.

Máloco jiného dokáže člověka tak vyvést z míry, jako zjištění, že na svět přivedl lidskou bytost, která nyní dospěla, aniž by o tom vůbec věděl. Přesné emoce, které tito muži cítí nad rámec tohoto – štěstí, hněv, vzrušení, popření – závisí na všech okolnostech v době, kdy se jejich dítě setká s nimi samotnými. Pokud jste šťastně ženatý a máte své děti, pravděpodobně budete mít velmi odlišnou reakci, než když byste byl svobodný nebo rozvedený. Toto rozhodnutí je vždycky na každém. Vaše manželka se ale k celé situaci postavila skvěle, je vidět, že chápe, že toto se stalo dávno před vámi. A je ochotna vše přijmout. Já osobně nechápu, nad čím váháte. Pokud váš nový syn o kontakt stojí, sejděte se všichni najednou a zvažte nejlepší řešení. Je jich jistě mnoho a věřím, že najdete společnou cestu, která bude vyhovovat všem.

Jak se má pan Dalibor k této situaci postavit? Přijmout syna, o kterém nevěděl, do rodiny, nebo dělat, že neexistuje? Jak byste tuto situaci řešili vy? Přečtěte si také příběh paní Venduly, která našla lásku v pozdním věku.