“Odešel jsem od rodiny a roky neviděl děti. Chci své chyby napravit, ale děti nechtějí,” sype si popel na hlavu Kamil

Pan Kamil (66) udělal tu největší chybu. Odešel od rodiny. Zamiloval se, myslel si, že tráva je jinde zelenější a chtěl začít nový život. Jeho nová partnerka mu zakazovala kontaktovat vlastní děti. Myslel si, že to bude lepší. Až po letech si přiznal, jakou chybu udělal. Chtěl to napravit, ale asi to nepůjde.

Odešel jsem od rodiny a roky neviděl děti

Bylo mi přes čtyřicet, doma ticho, rutina, pocit, že už mě nikdo nepotřebuje. Vše se točilo pořád dokola, práce, rodina, děti. Musel jsem vydělávat, dvě děti měly spoustu potřeb. A pak přišla ona, mladší, obdivující, plná energie. Vedle ní jsem si připadal znovu viděný. Lichotila mi, potřebovala mě, vzhlížela ke mě. Říkal jsem si, že mám právo být šťastný. Že moje děti to pochopí, je přece neopouštím. Že manželství už stejně bylo jen zvykem. Přežitek.

Jenže děti to nepochopily. A já je ani nenechal. Když jsem odešel, nová partnerka mi brzy začala „radit“. Že bývalá žena děti proti mně očkuje. Že bych jim neměl psát tak často. Že proč za nimi budu jezdit, když o mě nestojí. Nikdy se od minulosti neodpoutám, bývalka mě bude chtít dostat. A já, hlupák, jsem to přijal. Nezakazovala mi to přímo, jen mi dávala pocit, že kontakt s dětmi je překážkou našeho vztahu. A já si vybral. Zase. A zase špatně. Své děti jsem na čas vymazal ze života.

Nemluvil jsem s dětmi roky

Nebylo to najednou, ale postupně. Z telefonátů se staly zprávy. Ze zpráv přání k narozeninám. Z přání ticho. Když ten vztah skončil, protože samozřejmě skončil, zůstal jsem sám. Bez ženy, kvůli které jsem odešel, a bez dětí, kvůli kterým jsem měl zůstat. Pro mladou ženu jsem byl starý. A ona se rozhodla, že mám jít. Ne ona, ale já jsem měl odejít. Z bytu, který jsem koupil a zařídit. Sbalil jsem dva kufry a šel. Musel jsem začít od začátku. Sám. Najednou jsem měl čas přemýšlet. A poprvé jsem si dovolil přiznat, co jsem udělal. Ne že jsem se zamiloval. Ale že jsem se vzdal role otce.

Dnes je mi šestašedesát. Děti mají vlastní rodiny, vlastní životy. Já jim občas napíšu. Krátce. Opatrně. Většinou bez odpovědi. Někdy přijde strohé „ano“, „ne“, „máme se dobře“. Žádné otázky zpět. Žádný zájem. Chápu je. Nebyl jsem tam, když mě potřebovali. Učil jsem je, že otec je někdo, kdo může kdykoliv odejít. A teď bych chtěl, aby se vrátili ke mně. Chtěl bych s nimi kontakt. Ale nemám ho. Nevím, jestli mám ještě právo něco chtít. Nevím, jestli se důvěra dá po letech ticha znovu postavit. Vím jen jedno: kdybych mohl vrátit čas, nebyl bych tak zbabělý. Láska k ženě mě oslepila. A já zaplatil tím nejdražším.

Nejlepší komentář k situaci pana Kamila mají odborníci z Cross Walk

Pane Kamile,

z toho, co píšete, je cítit něco velmi podstatného: nepopíráte svou odpovědnost a nesnažíte se své rozhodnutí zpětně omlouvat. To je rozdíl, který má v terapii velkou váhu. Neudělal jste „jen“ chybu ve vztahu, máte pravdu, že nejbolestnější bylo opuštění role otce. Zároveň je důležité říct, že vaše tehdejší rozhodnutí vznikala z pocitu prázdna, neviditelnosti a strachu ze zbytečnosti. To není omluva, ale kontext. Teď už ale nežijete v iluzích a vidíte cenu, kterou jste zaplatil, a to samo o sobě svědčí o vnitřním zrání, ke kterému bohužel často dochází až se ztrátou.

Pokud jde o vaše děti, klíčové je opustit otázku „mám na to právo?“ a nahradit ji otázkou „co jim mohu nabídnout, aniž bych po nich něco chtěl?“. Smíření po letech ticha není proces, kde byste měl nárok na odpověď, vděk nebo návrat blízkosti. Jediné, co má smysl, je velmi jednoduchý, pravdivý a nevyžadující krok: jednorázově, klidně písemně, uznat svou chybu bez vysvětlování, bez obhajoby, bez očekávání reakce. Věty typu „selhal jsem jako otec, nebyl jsem tam, a je mi to líto“ jsou těžké, ale jediné, které mají šanci otevřít dveře, ne hned, možná nikdy, ale jsou fér. A pak je nutné unést i možnost, že dveře zůstanou zavřené.

Součástí vaší další cesty ale nemá být jen čekání na děti. Je důležité, abyste pracoval i s vlastním pocitem viny a sebekritiky, jinak zůstane každé odmítnutí dalším trestem. Minulost už nezměníte, ale můžete změnit způsob, jak s ní žijete: převzít odpovědnost, poučit se a stát se dnes jiným člověkem. Ne proto, aby vás děti přijaly, ale proto, aby váš další život nebyl jen doživotním trestem. Terapie by vám v tom mohla velmi pomoci, zejména v oddělení lítosti od sebezničení. Některé ztráty se nedají napravit, ale dají se unést důstojně. A i to je forma lidské zralosti.

Má pan Kamil vytrvat v kontaktu s dětmi a snažit se, aby mu odpustili? Nebo toho má nechat a smířit se s tím, že s ním nechtějí být v kontaktu? Přečtěte si také příběh paní Ingrid, která se dostala kvůli manželovi do exekuce.