“Moje děti jen berou, ale když potřebuji pomoc, tak nemají čas,” je zklamaná Valerie

Paní Valerie (66) vychovala tři děti a celý život se snažila, aby jim nic nechybělo. Dnes už je v důchodu a občas potřebuje drobnou pomoc – třeba odvézt k lékaři nebo přinést větší nákup. Jenže zatímco její děti jsou stále zaneprázdněné, pravidelně jí pomáhá dcera její sousedky.

Moje děti jen berou, ale když potřebuji pomoc, tak nemají čas

Nikdy jsem si nemyslela, že jednou budu přemýšlet nad tím, kde jsem jako máma udělala chybu. Mám tři děti. Když byly malé, snažila jsem se pro ně udělat všechno. Pracovala jsem, starala se o domácnost, pomáhala jim se školou, vozila je na kroužky. Když něco potřebovaly, vždycky jsem se snažila najít řešení. Dnes jsou všechny dospělé, mají své rodiny a práci. Chápu, že mají svůj život a povinnosti. Jenže někdy mám pocit, že jsem v něm pro ně už jen tehdy, když něco potřebují. Nejčastěji peníze.

Nedávno mi volal syn, že by potřeboval půjčit menší částku, protože mu prý nečekaně odešla pračka. Jindy se ozve moje dcera, že by se jí hodilo trochu pomoct s výdaji pro děti. A já většinou pomůžu, protože mám pocit, že bych měla. Jenže když já potřebuju něco, je to jiné.

Když potřebuji pomoc, tak nemohou

Nedávno jsem měla jít na kontrolu k lékaři. Autobusem se tam dostává špatně, musela bych několikrát přestupovat. Zavolala jsem jednomu synovi, jestli by mě nemohl odvézt. Řekl, že má moc práce. Zkusila jsem druhé dítě. To mi řeklo, že ten den zrovna nemůže, protože má naplánovaný program s rodinou. Nakonec mě k lékaři odvezla dcera mojí sousedky. Ta mladá holka mě občas překvapuje. Když jde na nákup, zazvoní a zeptá se, jestli něco nepotřebuji přivézt. Jednou mi dokonce přinesla celý týdenní nákup, protože věděla, že jsem byla nemocná. Minulý měsíc mě zase bez řečí odvezla k lékaři. Cestou jsme si povídaly o úplně obyčejných věcech a já jsem si najednou uvědomila, jak dlouho jsem takhle s někým klidně nemluvila.

Bylo mi to příjemné, ale zároveň mě to trochu bolelo. Protože jsem si říkala, že tohle by přece měli dělat moje vlastní děti. Nečekám zázraky. Jen občasnou pomoc nebo pocit, že na mě někdo myslí. Místo toho mám někdy pocit, že když zazvoní telefon, bude to zase jen proto, že někdo něco potřebuje ode mě. A já pořád přemýšlím, jestli jsem někde udělala chybu. Jestli jsem je vychovala tak, že brát je pro ně samozřejmé, ale pomáhat už ne.

Pro odpověď na situaci paní Valerie jsme našli inspiraci u Josuhy Colemana

Paní Valerie,

z vašeho vyprávění je cítit velké zklamání a smutek, ale také silný pocit odpovědnosti, který v sobě jako matka nesete. Je velmi časté, že když se vztahy s dospělými dětmi začnou vyvíjet jinak, než jsme si představovali, rodiče automaticky hledají chybu u sebe. Ve skutečnosti ale to, že dnes vaše děti někdy berou pomoc jako samozřejmost, nemusí znamenat, že jste něco pokazila. Mnoho rodičů totiž vychovalo své děti v prostředí velké podpory a obětavosti, a některé děti si na tuto pomoc zvyknou natolik, že už nepřemýšlejí, jak ji vracet.

Důležité je uvědomit si, že vztah mezi rodičem a dospělým dítětem by se měl postupně změnit z jednostranné péče na vzájemnost. Pokud máte pocit, že jste tu pro své děti hlavně tehdy, když něco potřebují, může být čas začít nastavovat jemné, ale jasné hranice. To neznamená přestat pomáhat úplně. Můžete si ale dovolit říct například: „Ráda ti pomůžu, ale tentokrát to pro mě není možné,“ nebo pomoc spojit s otevřenou komunikací o tom, že byste také občas ocenila jejich podporu. Mnoho dospělých dětí si totiž vůbec neuvědomuje, že jejich rodiče se cítí osaměle nebo přehlíženě, dokud to neuslyší přímo.

Zároveň je velmi důležité, abyste nezůstávala jen v roli čekající matky. To, že vám pomáhá dcera sousedky, ukazuje, že lidská blízkost může přicházet z různých míst – a není na tom nic špatného. Někdy právě takové vztahy pomáhají člověku znovu cítit radost z běžných věcí. Zkuste se také zamyslet nad tím, co by vám dělalo radost mimo roli matky – přátelé, sousedé, aktivity, které vás naplňují. Paradoxně se často stává, že když rodič začne více pečovat i o svůj vlastní život a méně automaticky vyhovovat každé prosbě, děti si začnou jeho času a energie vážit mnohem víc.

Jak má paní Valerie svým dětem dát najevo, že by chtěla, aby jí také občas pomohly? Že je má ráda a chce se společně s nimi smát, poprosit o pomoc? Přečtěte si příběh paní Sylvy, jejíž manžel se neumí odpoutat od své matky.