Příběh čtenářky: Zamilovala jsem se na dětském táboře do vedoucího. Jak kdybych byla malá holka!

Když mě kamarádka poprosila, jestli bych nemohla zaskočit za nemocnou kuchařku na jejich letním táboře, neváhala jsem ani chvilku. Stejně jsem neměla jiné plány. O práci jsem právě přišla, dcera tráví celé léto na brigádě kdesi v Norsku na farmě... a manžel... toho jsem konečně vyhodila z bytu a čekám jen na papír, až mým manželem být přestane. Devatenáct let vedle neschopného notorického lháře mi stačilo. Exekuce na naši chatu byla poslední kapkou. Myslela jsem, že mě čeká nejhorší léto v životě – o chatu jsme přišli a na dovolenou nemám peníze. A teď se najednou zdálo, že to léto nemusí být až tak špatné. 

Jako puberťačka

Zbývalo představit mě hlavnímu vedoucímu. Podle kamarádčina vyprávění to byla přímo mytická postava. Mluvilo se o něm jen v superlativech a snad celé ženské osazenstvo tábora do něj bylo zamilované. Proboha, co na něm všichni mají? Říkala jsem si... dokud jsem ho nespatřila tváří v tvář. Dokud na mě neupřel svoje neuvěřitelně modré oči a nepromluvil. Za tím temným sametovým hlasem bych bez váhání šla jako za krysařovou píšťalou. Třeba do propasti. Že se mi ještě po čtyřícítce z chlapa podlomí kolena a budu koktat, to bych nečekala. Zamilovala jsem se jako puberťačka a za celý tábor mě to nepustilo. Naopak. Bicepsy, které se mu napínají, když štípe dříví, dokonalá šipka do rybníka, úsměv, jímž ocenil moje jahodové knedlíky – to byly obrázky, které se mi v hlavě honily před spaním. Hlavně mě ale přitahoval svou rozhodností, autoritou. Se vším si věděl rady, každý ho poslouchal, vždycky rozhodl dobře, bez konfliktů a bez emocí. Přesný opak mého manžela, který většinu problémů řešil větou: „Jak myslíš ty, miláčku.“ Netušila jsem, že moc může být tak erotická. A když vzal do ruky kytaru a začal zpívat folkové hity mého mládí, byla jsem ztracená. 

Osudná nehoda

Zdálo se, že Radek si mě taky docela oblíbil. Naděje jsem si ale žádné nedávala. Skoro po každém táboře ho prý vítala jiná slečna. Mladá, krásná. Můj přesný opak. Když bylo ale potřeba odvézt jednu holčičku do nemocnice na rentgen, vybral si jako doprovod právě mě. Prý aspoň ve městě nakoupím nějaké zásoby do kuchyně. Vraceli jsme se sami. Zlomenina se potvrdila, pro holčičku si ihned do nemocnice přijeli rodiče. Stavíme se na oběd, ne? Prohodil. Povídali bychom si snad do večera. Zjistili jsme, že máme rádi stejné věci, stejné knížky, stejnou hudbu. Smála jsem se s ním jako malá holka. A když jsme na zpáteční cestě projížděli kolem ošklivé nehody, všiml si, jak mě to rozhodilo, vzal mě za ruku a pohladil mě po vyděšené tváři. „Nekoukej tam, kočičko, úsměv ti sluší víc. Zapomeň na to.“ Kočičko už mi pak až do konce tábora neřekl. Nevzal mě za ruku, nijak se neprojevoval. Zůstal „hlavasem“. Ale často se na mě kouknul, až se mi roztřásla kolena. Balilo se, uklízelo, nástup do připravených autobusů. Jel v jiném a v tom našem se vedla diskuze, jestli ho tentokrát bude čekat blondýna, nebo bruneta. Byla to zrzka. Tak o patnáct let mladší a o dvacet centimetrů štíhlejší v pase než já. A ten výstřih v minitílečku... Jen ji letmo políbil a zase organizoval. Kontroloval, domlouval, loučil se. A já se v duchu loučila se svými bláhovými představami. Doma jsem se naložila do vany, dala chladit rulandské šedé a přemýšlela, jak přežiju večer. Ještě zkontroluju maily. Třeba tam budou nějaké fotky od dcery. V záplavě nabídek na půjčky a slev na e-shopech na mě zasvítila jeho mailová adresa. Asi chce všem poděkovat za účast na táboře a tak... Ale těžko by všechny oslovoval kočičko. „Kočičko,“ valila se na mě písmenka a zaplavovala mě euforií. „Víš, že ty lidi tu havárku přežili? Koukni, budou v pořádku.“ Pod tím odkaz na článek z týden starého regionálního deníku. A dovětek: „To by se mělo oslavit, ne? Stýská se mi po tvých jahodových knedlících.“ Uvařila jsem mu je hned druhý den. Uvařím mu, cokoli si bude přát, a doufám, že mi někdy vysvětlí, jak to, že mi dal přednost před tou krasavicí. Snad nám spolu bude pořád tak fajn, jako je nám od té doby, co jsme se poprvé uviděli. 

@svetzeny