“Děti odešly z domu a já se cítím prázdná a zbytečná,” je smutná Hana. Jak z toho ven, radí psychoterapeutka Iva Šulcová

Paní Hana (53) prožila velkou část života péčí o rodinu a děti. Když se ale osamostatnily a odešly do vlastních domovů, ocitla se v situaci, na kterou nebyla připravená. Ticho v domě i ochladnutí vztahu s manželem v ní vyvolávají pocit ztráty a nejistoty.

Děti odešly z domu a já se cítím prázdná a zbytečná

Pořád mám tendenci slyšet jejich hlasy. Zavolat na ně, co chtějí k večeři nebo jestli se mnou půjdou na nákup nebo obrat jablka. Otevřu dveře do jejich pokojů a čekám, že tam budou. Že se usmějí a zeptají se, jak jsem se měla nebo mi nabídnou, ať si dám kafe. Jenže nejsou. Postele ustlané, skříně prázdnější, všechno tak nějak uklizené… až moc. Když odcházely, říkala jsem si, že to zvládnu. Vždyť je to přirozené, mají své životy, své rodiny. A já jim to přeju, opravdu moc. Jenže jsem netušila, jak moc mě to zasáhne. Najednou nemám pro koho vařit, komu připomínat, aby si vzal bundu, komu naslouchat večer u stolu a smát se s nimi. Dům je tichý. A to ticho je někdy až nesnesitelné, ticho křičí. Přistihnu se, že jen tak sedím a nevím, co dělat. Jako bych přišla o část sebe.

Mám v životě obrovské prázdno

Myslela jsem, že se teď víc opřeme jeden o druhého s manželem. Jemu přece z domu také odešli děti, jak je možné, že to neprožívá tak jako já? Že si najdeme čas na sebe, že začneme dělat věci, na které dřív nebyl prostor. Jenže on se uzavřel. Nemluví o tom, nechce nic řešit. Prý je všechno v pořádku, co řeším. Když navrhnu procházku nebo společnou dovolenou, jen to přejde nebo změní téma. Nechce se mnou trávit čas. A já se cítím ještě osamělejší než předtím. Stýská se mi po dětech čím dál víc, ale zároveň vím, že se k nám nevrátí. A já musím nějak žít dál. Jenže nevím jak. Jak znovu najít smysl života, když všechno, co mi ho dávalo, je pryč? A jak se neztratit sama sobě, když mám pocit, že už nemám v životě své místo – co byste dělali na mém místě?

Mohlo by se vám líbit

“Holčičky moje, jste od nás daleko a nám se s tátou moc stýská,” píše Matylda. Její dcery žijí v zahraničí a moc se nevídají

Vyjádření psychoterapeutky Ivy Šulcové

Dobrý den, Hanko,

nejprve Vám chci říci, že mne moc mrzí, co nyní prožíváte. Syndrom tzv. „opuštěného hnízda“, kdy děti odchází z domu a opouští svoje rodiče, je pro mnohé z nich těžký životní úkol a téma, s kterým není jednoduché se vyrovnat, zvláště pokud jste na to, jak píšete, sama. Chtěla bych Vás i tak moc povzbudit a podpořit, abyste i v tomto těžkém životním období, které nyní prožíváte, neztrácela naději. Z Vašich řádků je patrné, že děti pro Vás byly smyslem života, ale co jste dělala dříve před dětmi? Měla jste nějaké svoje zájmy, koníčky? Čemu jste se věnovala v mládí, co Vás bavilo? Je možné se k tomu vrátit? A pokud ne, jak byste chtěla právě teď naplnit svůj volný čas? Láká Vás něco, co jste si například nikdy nedopřála? Zkuste pozornost zaměřit k sobě, co potřebujete. Je možné, že nějakou dobu budete hledat a tápat, to je normální, ale i tak zkoušejte dál. Také mne napadá, že svoje trápení a prožitky můžete s někým sdílet a nebýt na to sama.

Pokud máte v okolí kamarádky, někoho, kdo prožívá to stejné, zkuste ho kontaktovat, svěřit se. Je možné, že vlivem sdílení se Vám pak uleví, poznáte, že v tom nejste sama a zároveň dostanete i tipy, co dělat, nebo jak naložit s volným časem. Také je možnost vyhledat terapeutickou skupinu, nebo psychoterapeuta, který Vám pomůže tímto těžkým obdobím projít. V každém případě na to nemusíte být sama. Zkuste vzít tuto životní fázi jako novou příležitost začít v životě znovu. Píšete, že manžel se Vám odcizil, nepodpoří Vás, nemluví a nesdílí. Je možné, že je to jeho způsob, jak se s tím vyrovnává. Možná něco uvnitř prožívá, ale nedává to najevo, neumí to jinak. Neznamená to ale, že třeba neprožívá to samé, netrápí se. Zkuste mu znovu říct, že situace je pro Vás těžká, a zeptat se ho na jeho prožívání, případně mu zkusit navrhnout i párovou terapii, kde byste si o tom mohli promluvit na bezpečném místě. Pokud odmítne, ani tak neztrácejte naději a jděte si svou vlastní cestou vyrovnání se s tím i bez něj.

Moc držím palce a držte se!

Mohlo by se vám líbit

“Manželovy děti jsou rozmazlené. Nemůžu jim nic říct, hned si stěžují,” neví si rady Uršula

Kdo je Iva Šulcová

Mgr. Iva Šulcová je psychoterapeutka a adiktoložka, která ve své praxi propojuje odborné vzdělání s empatickým přístupem. Vystudovala adiktologii na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a absolvovala psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii. Klienty provází tématy úzkostí, depresí, závislostí i náročných životních změn, zkušenost má také s prací s lidmi s osobnostní poruchou. Sezení jsou zaměřená na uvědomování vlastního vnímání, prožívání a jednání s důrazem na práci „tady a teď“ – umožňuje klientům zpřítomnit zkušenosti a vzorce reagování z jejich osobní historie a bezpečně si vyzkoušet nové, vhodnější způsoby fungování ve vztahu k okolí i k sobě samým. Terapie u ní jsou o prostoru, z něhož mohou lidé odcházet s úlevou, novým náhledem a posíleným pocitem, že mají kompetence svou situaci měnit. Působí v soukromé praxi a také na platformě Terapie.cz.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Jak má paní Hana začít žít nový život, ve kterém se musí naučit, že její děti mají vlastní životy? Jak zaplnit to prázdno, které cítí? A jak manžela přimět, aby si s ní povídal? Přečtěte si také příběh paní Zuzany, která trpí rozhodnutím svého partnera, o kterém ji neřekl.