Když se děti osamostatní, je to pro mnohé rodiče na jedné straně pocit úlevy, ale také smutku. Najednou jsou daleko, nemáte tolik vliv na jejich život a jste spolu pouze během jejich mnohdy řídkých návštěv. Co když se děti odstěhují daleko? Nejen do jiného města, ale rovnou do jiného státu? Společný čas je ještě vzácnější.
Svým dcerám píše dopis paní Matylda (69 let), která by je ráda měla blízko sebe. Nebo minimálně ve stejné zemi. Dcery milovaly odmalička cestování a Matylda ve skrytu duše věděla, že jim bude naše země malá. A taky to tak bylo. Jezdily na různé výměnné pobyty a po vysoké škole odjely pracovat do zahraničí. Tam se postupně také usadily. Jedna našla své štěstí na Bali, kde s manželem pronajímá ubytování, a druhá se usadila v Dubaji. Jsou daleko a paní Matyldě a jejímu manželovi se stýská.
Holčičky moje,
víte, že vás s tátou milujeme a chceme, abyste byly šťastné a spokojené. Nic nás netěší víc než to, že jste našly své místo v životě. Máte manžely, jste spokojené, Eliško, ty už máš dokonce dceru a my tak svou první vnučku. Denisko, ty brzy také přivedeš do naší rodiny nový život a my s tátou nemůžeme být spokojenější. Jsme rádi, že jste studovaly a pak hodně cestovaly, pomáhalo vám to, máte přátelé po celém světě a hodně jste si z toho odnesly. My s tátou jsme nikdy na tohle nebyli. Nikdy jsme nebyli dál než na Slovensku nebo v Maďarsku v lázních.
Žijete si své životy, posíláte nám fotky přes počítač, občas nám voláte a vidíme se i na videu. Jenže jste daleko od nás. Moc daleko. Bali je pro nás absolutně nepředstavitelné a Dubaj je na tom podobně. Nemáme s tátou už tolik energie, abychom sedli na letadlo a přiletěli. Navíc máme své zdravotní problémy, a tak dlouhou cestu bychom asi nezvládli. A hodně se nám stýská. Oběma. Táta to nepřizná, je to starý pařez, vždyť ho znáte. Vidím na něm, když spolu mluvíme přes video, že pracně zadržuje slzy a pak mě utěšuje, když pláču já.
Doporučujeme
reklama
Nic vám nevyčítáme
Nemyslete si, nic vám nevyčítáme. Jen nám tady zbývá omezený čas a jak s tátou stárneme, tak se bojíme, že třeba nikdy neuvidíme naše vnoučata. Moc bychom si přáli, abyste přiletěly a možná létaly častěji než jednou do roka. Chceme si vás a vašich dětí ještě trošku užít, než nám dohoří naše svíčka života.
Nejlepší odpověď na situaci paní Matyldy má spisovatelka a sloupkařka Annalisa Barbieri, psychoterapeutka registrované na UKCP Helen Gilbert
„Opravdu s vámi cítím. Je těžké být tímto způsobem pryč od své rodiny. V pozdním věku vnímáte vše jinak a možná si uvědomujete věci, které dřív ne. je to přirozené. Po dlouhou dobu nás naše děti potřebují a hodně se k nám vracejí, pro radu, pomoc nebo cokoliv dalšího. Jejich přítomnost můžeme považovat tak trochu za samozřejmost a když se vytratí, je to najednou něco jiného a může to být děsivé. Zkuste si dovolit zpracovat to, jak se cítíte odděleně od svých dcer. Někdy, když se cítíme smutní nebo jsme toho hodně drželi v sobě, může to vyjít najevo, když s tou osobou mluvíme.
Pokuste se tedy najít bezpečné místo, kde můžete prozkoumat svůj smutek a ztrátu a pocity smutku, že jste daleko od svých dcer. Je dobré s dcerami o svých pocitech mluvit. Pozor, ne nijak útočně nebo je třeba vydírat. Zkuste něco podobného: Je mi líto, že se moc nevídáme – mohli bychom spolu mluvit pravidelněji nebo existuje způsob, jak se můžeme vidět? Zkuste navrhnout setkání na půli cesty, kam vám to vaše zdraví dovolí.
Paní Matylda se trápí a je smutná. Chtěla by vídat své dcery s rodinami častěji, ale velká dálka jim to neumožňuje. Paní Matylda vnímá své roky a také to, že tady nebude věčně a přirozeně se jí stýská. Co byste na jejím místě dělali vy?
