Někdy máme ty nejlepší úmysly, ale ve skutečnosti můžeme napáchat opravdu velké škody. A to například ve výchově, v chování k druhým i v předávání hodnot. Co když se nám to pak vrátí ve chvíli, kdy druhé nejvíce potřebujeme?
Paní Daniela (76) si myslela, že když bude své děti vychovávat tak, jako její máma ji, budou v životě připraveny na cokoliv. Budou silné, vždy si poradí a život je v ničem nepřekvapí. Neuznávala a ani neznala objetí, mazlení, pochvaly. A její děti potřebovaly něco jiného. A nyní je sama a smutná.
Své děti jsem vychovávala jak nejlépe jsem uměla, teď jsem sama
Celý život jsem si myslela, že když budu tvrdá, děti něco vydrží a v životě se neztratí. Že přísnost je projev lásky. Že objetí rozmazluje a slova uznání oslabují. Nikdo mi to takhle přímo neřekl, ale já to tak cítila. Možná jsem to ani jinak neuměla. Moje máma ke mně nikdy nebyla milá. Nepamatuju si, že by mě pohladila, pochválila nebo se mě zeptala, jak se cítím. Všechno bylo o povinnostech, o tom, co se musí, co je správné a co se sluší. Když jsem plakala, řekla mi, ať se seberu. Když se mi něco povedlo, bylo to „tak to má být“. Láska se u nás neukazovala, jen se předpokládala. A já si tenhle vzorec nesla dál. Přišel mi správný. Ke svým dětem jsem byla náročná. Často jsem kritizovala, málokdy chválila. Vždycky jsem viděla, co ještě není dost dobré. Myslela jsem, že je tím připravuju na drsný život. Že jim pomáhám být silní. Neuvědomovala jsem si, že jim přitom možná beru pocit bezpečí. Že je učím pochybovat o sobě. Že jim vlastně dávám to samé, co jsem dostala já. Tehdy jsem si říkala, že až budou starší, pochopí. Že jednou uvidí, že jsem to myslela dobře. Tak jako to vidím já. Jenže to byla chyba.
Čas šel dál, děti se osamostatnily, já jsem postupně stárla. Když jsem musela jít do důchodu, naplno jsem si to uvědomila. Jsem sama. Osamělá. Bez blízkých, bez rodiny. Dnes sedím doma sama. Ticho je tu těžké. Dny plynou pomalu a já mám víc času přemýšlet, než bych chtěla. Vzpomínám na situace, kdy jsem mohla být laskavější. Na vlastní slova, která jsem nemusela říct. Na objetí, která jsem nedala, protože jsem si myslela, že nejsou potřeba. Je mi to všechno líto. Strašně líto. A poprvé v životě si připouštím, že jsem možná byla tvrdá ne proto, že bych byla zlá, ale proto, že jsem sama nikdy nezažila, jaké to je být přijímaná s něhou. Dělala jsem, co jsem uměla. Jenže to neznamená, že to nebylo bolestivé. Nevím, jestli se to dá ještě napravit. Nevím, jestli moje děti chtějí slyšet omluvu od staré ženy, která to pochopila až tak pozdě. Ale vím, že kdybych mohla vrátit čas, byla bych jiná. Mluvila bych tišeji. Poslouchala víc. Objímala častěji. Teď už mohu jen doufat, že někdy najdou cestu zpátky. Snad.
Doporučujeme
reklama
K odpovědi na situaci paní Daniely nás inspirovali odborníci z Psychology Today
Paní Danielo,
to, co dnes dokážete vidět a pojmenovat, je známka hluboké vnitřní práce, ne selhání. Nejednala jste ze zla, ale z naučeného přesvědčení, že láska se projevuje přísností a výkonem. Tenhle vzorec jste nepřinesla z prázdna – vyrůstala jste v prostředí, kde něha nebyla jazykem vztahů. Je důležité, abyste si dovolila soucit sama se sebou: dělala jste to nejlepší, co jste v dané chvíli uměla, s nástroji, které jste měla. Zároveň je ale velmi cenné, že dnes dokážete říct: „Bylo to zraňující.“ Tím nepopíráte minulost, ale konečně jí dáváte pravdivý význam.
Pokud jde o vaše děti, klíčem není obhajování ani vysvětlování, proč jste byla taková, jaká jste byla. Pokud se rozhodnete udělat krok směrem k nim, doporučuji jednoduchost a pokoru: krátkou, upřímnou omluvu bez očekávání. Například ve smyslu: „Uvědomuji si, že jsem byla tvrdá a málo laskavá. Mrzí mě to. Nečekám, že mi odpustíte, jen jsem chtěla, abyste to věděli.“ Taková slova nejsou žádostí o útěchu, ale nabídkou pravdy. A je důležité počítat s tím, že reakce může být jakákoli – mlčení, odstup, nebo i hněv. To není trest, ale součást jejich procesu. Respekt k jejich tempu je teď jedním z největších projevů změny.
Ať už se vztahy obnoví nebo ne, vaše cesta nekončí u čekání, zda se děti ozvou. Máte právo hledat blízkost i jinými cestami – skrze přátelství, komunitu, terapii, nebo dokonce skrze péči o sebe samu způsobem, jaký jste dřív neznala. Učit se laskavosti v pozdějším věku není pozdě, jen je to jiné. Každé tiché gesto, které dnes uděláte jinak než dřív, má hodnotu. I kdyby už nikdy nezaznělo „mami“, to, že jste pochopila, co vám i jim chybělo, má hluboký smysl. A není to málo.
