Stárnutí není pro většinu lidí nic příjemného a jen málokdo dokáže stárnout s grácií a přijmout neúprosný běh času. Ubývají vám síly i energie a pro ostatní nejste možná už tolik potřební, o atraktivitě ani nemluvě. A když se s vámi ani vaši nejbližší nebaví tak, jako tomu bylo kdysi, je to velká rána. Toto je příběh paní Dagmar, která se bojí, že by za ní vnoučata nechodila, kdyby jim nedávala peníze.
Paní Dagmar (73) je v důchodu a samota ji tíží víc než prázdná peněženka. Její děti a vnoučata ji navštěvují jen tehdy, když má vyplacený důchod. Odcházejí s penězi a ona zůstává zase sama, s tichým strachem, že když přestane dávat, přestanou chodit úplně. Chce rodinu, ale za jakou cenu? Přemýšlí proto spolu s námi, zda za ní vnoučata opravdu chodí jen zjištně.
Děti a vnoučata přicházejí jen pro peníze, bojím se jim říct ne
Nikdy by mě nenapadlo, že se budu bát vlastních dětí. Ne fyzicky. Ale tím tichým, vnitřním strachem, který se ozývá pokaždé, když zazvoní zvonek a já už předem vím, proč přišli. Většinou to bývá krátce po výplatě důchodu. Moje děti přijdou s úsměvem, s větou „jak se máš, mami?“ nebo „babi, jen jsme se stavili“. Chvíli si sedneme, prohodíme pár vět. Já se snažím ptát na jejich životy, na práci, na děti. Odpovědi jsou stručné, povrchní. Jako by tu byli jen tělem, ne duší. A pak to přijde. „Neměla bys pár tisíc?“ „Víš, teď je to těžké.“ „Jen do příště.“ Už se ani neptám, na co. Vím, že peníze, které dám, se mi nevrátí. A že spolu s nimi odejde i návštěva. Rychlá pusa na tvář, slib, že se brzy zase uvidíme. A dveře se zavřou. Zůstanu sama v tichu bytu.
Chtějí jen peníze
Počítám v hlavě, kolik mi ještě zbylo na nájem, léky, jídlo. Přemýšlím, jestli jsem zase nebyla hloupá. Jestli jsem jim neměla říct ne. Ale hned se ozve jiný hlas: A co když by pak už nepřišli vůbec? Toho se bojím nejvíc. Nechci být jen bankomat. Nechci si kupovat jejich pozornost. Chodí za mnou jednou měsíčně. Vždycky v období, kdy mi na účet přichází důchod. Pamatují si to. Velmi dobře. Co kdybych jednou řekla ne? Nemám peníze.
Ale ještě nechci být úplně sama. Tak raději mlčím. Raději dám. Raději se tvářím, že mi to nevadí. Že je to normální. Že přece pomáhám vlastní rodině. A dopřávám vnoučatům. Jenže někdy v noci, když nemohu spát, si kladu otázku, která bolí víc než prázdná peněženka: Přišli by ke mně, i kdybych už neměla co dát? Nevím. A možná právě proto se bojím to zjistit. Moje kamarádky mi říkají, že jsem hloupá. Možná jsem. Jenže strach je větší.
K odpovědi na situaci paní Dagmar nás inspirovala Tamila McDOnald, finanční poradkyně
Paní Dagmar,
to, co prožíváte, je velmi bolestivé a zároveň bohužel poměrně časté. Strach, který popisujete, není iracionální, vzniká z opakované zkušenosti, že kontakt s vašimi dětmi je podmíněný penězi. Vaše tělo i psychika se naučily reagovat dřív než rozum: zazvoní zvonek a vy už víte, co přijde. To není selhání z vaší strany, ale signál, že se ve vztahu dlouhodobě cítíte využívaná a nejistá. Láska rodiče je hluboká a strach z opuštění dokáže být silnější než rozum i vlastní potřeby. To, že dáváte peníze, není hloupost, ale je to zoufalý pokus udržet si vztah a nebýt sama.
Zároveň je důležité si velmi jemně, ale pravdivě přiznat jednu věc: vztah, který existuje jen tehdy, když něco dáváte, není bezpečný ani rovnocenný. Vaše otázka „přišli by, i kdybych neměla co dát?“ je klíčová, a ano, bolí právě proto, že odpověď tušíte. Nastavování hranic v této situaci neznamená přestat své děti milovat. Znamená to začít chránit sebe. Hranice nemusí být tvrdé ani dramatické. Může to být jednoduché a klidné sdělení: „Teď vám peníze dát nemohu.“ Bez vysvětlování, bez omlouvání. To, jak na to zareagují, vám bohužel řekne hodně o povaze vztahu, ale vina za jejich reakci nebude na vaší straně.
Doporučuji, abyste v tom nezůstávala sama. Promluvte si s někým nezávislým, terapeutem, sociálním pracovníkem, poradnou pro seniory. Ne proto, abyste „udělala radikální krok“, ale abyste získala oporu a plán, jak si postupně vracet pocit kontroly a důstojnosti. Zároveň zkuste posilovat jiné zdroje vztahů: přátelství, komunitu, aktivity, kde nejste ceněna za peníze, ale za to, kým jste. Samota, které se bojíte, není totéž co osamění. Osamění často vzniká právě tehdy, když jsme obklopeni lidmi, kteří nás vidí jen jako prostředek. Máte právo na vztahy, ve kterých nejste bankomat, ale milující máma a babička, kterou si někdo váží i tehdy, když nic nedává.
Jak má paní Dagmar problém v rodině vyřešit? Má svým dětem a vnoučatům říct ne? Nebo je dál nechat, aby z ní tahali peníze? Přečtěte si příběh paní Soni, kterou nemoc naučila znovu naplno žít.
Galerie: “Děti a vnoučata přicházejí jen pro peníze, bojím se jim říct ne, abych nebyla sama,” je smutná Dagmar
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme

“Moje dcera zjistila, že není biologickou dcerou svého otce. Chce znát toho pravého,” je smutná Margita

„Ať udělám na Den matek pro mámu cokoliv, nikdy to nebude dost,” je smutná Katka

“Splácím dluhy z podnikání, ale moji rodiče se mě snaží neustále využívat a chtějí, ať je sponzoruji,” nechápe Kateřina

“Máma protěžovala bratra, ten ji teď obírá o peníze a ona chce pomoc ode mě,” je znechucená Nela

“Můj manžel nesnáší mou mámu a já nevím, jak to řešit,” je nešťastná Katka. Řešení poradí psycholog Pavel Pařízek

“Připadám si úplně bezcenná, všichni mě jen využívají a já neumím říct ne,” je smutná Diana

“Moje děti jen berou, ale když potřebuji pomoc, tak nemají čas,” je zklamaná Valerie

“Dělí nás dvacet let, můj manžel už chce klid, já chci ještě žít,” neví si rady Julie. Odpovídá terapeutka Dagmar Pechová

“Rodiče přepsali dům na bratra. Ten je vyhodil a dům prodal. Pomoc chtějí ode mě,” píše Radka

“S mámou jsme si nerozuměli, měla raději mého bratra, ale starám se já,” píše Josef
Mohlo by se vám líbit

Jaké je tajemství barevně sladěného interiéru: Designéři spoléhají na pravidlo 60–30–10











