44 Kč
Ne nadarmo se říká, že láska k člověku přichází ve chvíli, kdy ji nehledá, nebo kdy ji nejméně čeká. Asi to tak má být, protože primárně musíme všichni najít nejprve lásku sami v sobě, a ne se opírat o člověka, který nám má život pouze zpříjemnit nebo učinit lepším. Jenže někdy se láska dostaví tam, kde je velký věkový rozdíl. A právě s tím se potýká paní Renata (40 let).
Když už se tak ale stane a vy potkáte člověka, do kterého se bezhlavě zamilujete, protože to tak prostě má být, je vám jedno, zdali se ostatním zdá krásný nebo úžasný nebo zdali vás dělí desítky let. Zamilujete se a na vás je, co s tím koneckonců uděláte. A to i přesto, že lidé kolem vás konkrétně na vztahy s velkým věkovým rozdílem často pohlíží jako na "divné" nebo minimálně tak, že to není úplně normální. Ponořte se do příběhu paní Renaty (40 let).
Do určité míry je to normální. Přece jen jsou to vaši rodiče, kteří chtějí, abyste byli šťastní a spokojení a taky mají určitou představu, jak by váš vyvolený měl vypadat. Na druhou stranu každý jsme tu sám za sebe a je tedy na nás, koho si pro svůj život zvolíme jako životního partnera. Vaše matka, otec nebo nejlepší kamarádka nebudou žít váš život, a tak by ani neměli mít vliv na to, jak se nakonec rozhodnete. "Seznámili jsme se úplně náhodou. Já tehdy hledala brigádu a on byl majitelem malé firmy. Když jsem se s ním poprvé setkala na pohovoru, nijak zvlášť mě neokouzlil. To se však změnilo ve chvíli, kdy mě přijal a já ho začala vídat pravidelně. Měl velké charisma, byl chytrý, úspěšný a já vlastně mladá naivní holka. Ani tak jsem ale netušila, že z toho nakonec vyroste něco mnohem hlubšího," uvedla Renata.
Pak to přišlo a já začala něco cítit. Asi jsem se tomu chvilku snažila vzdorovat, pak už to ale bylo natolik silné, že jsem to vzdala. Jasně, že jsem věděla, že je v podstatě starý, přesto jsem cítila, že mi rozumí tak, jak to nedokázal žádný muž v mém věku. Neřešil maličkosti, nesnažil se na nic hrát, byl opravdový. To byla věc, která mě vtáhla nejvíc.
Kdekdo by si pomyslel, že náš věkový rozdíl bude tím největším problémem. Jak se ale později ukázalo, tím byli moji rodiče a jejich neschopnost přijmout fakt, že jsem se jednou rozhodla bez toho, aby mi do něčeho neustále mluvili. Doufali, že mě to rychle přejde. Jenže když zjistili, že je to vážné, změnili názor. Nedokážou mu přijít na jméno a každé naše setkání je poznamenané napětím. Pro ně je těžké přijmout, že jejich dcera chodí s někým, kdo by mohl být věkově jejich vrstevníkem. Mají obavy, že mi nedokáže dát to, co bych potřebovala. Že až přijde čas rodiny, nebude mít sílu, že až já budu chtít objevovat svět, on už bude unavený. Vím, že jejich obavy vycházejí z lásky a starosti o mě, ale přesto to bolí.
Já ale cítím, že jsem si vybrala dobře. On mi dává jistotu, stabilitu a zároveň pocit, že jsem pro něj nejdůležitější na světě. Jeho zkušenosti mi pomáhají růst a jeho klid mi dává oporu v každodenním shonu. To nejsou věci, které by šly nahradit. Vím, že to nebude vždy snadné a že rozdíly mezi námi někdy vyplavou na povrch. Ale zároveň vím, že láska, kterou k němu cítím, stojí za všechny překážky. Můj příběh není o dokonalém vztahu, který by všichni obdivovali. Je to příběh o lásce, která se vymkla očekáváním a hranicím. O lásce, která naráží na nepochopení, ale přesto zůstává silná. A i když rodiče stále nesouhlasí, já věřím, že jednou pochopí, že štěstí není o číslech, ale o tom, co dva lidé cítí, když jsou spolu.
graziadaily.co.uk, příběh zaslala paní Renata B.
