„Myslela jsem, že partner neumí dobře česky. Ve skutečnosti skoro neumí číst,“ říká Iveta

Iveta (52) začala chodit s mužem ze zahraničí a zpočátku považovala jeho potíže se psanými texty za problém s češtinou. Ochotně mu proto pomáhala s dopisy, formuláři i zprávami. Později ale zjistila, že skutečný důvod před ní dlouho skrýval.

Partner skoro neumí číst

Když mě můj partner poprvé požádal, abych mu přečetla dopis, vůbec mě to nepřekvapilo. Česky mluví docela dobře, ale je z jiné země a říkal, že úředním výrazům nerozumí. Pak přibyly formuláře, zprávy v telefonu nebo delší e-maily a já mu automaticky pomáhala. Občas jsem si říkala, že je zvláštní, jak často potřebuje vysvětlit i poměrně jednoduchý text, ale nechtěla jsem ho zkoušet ani uvádět do rozpaků.

Zlom přišel, když měl před sebou zprávu ve svém rodném jazyce a zase mě požádal, jestli bych mu s ní nepomohla přes překladač. V tu chvíli mi došlo, že nejde o češtinu. Když jsem se ho přímo zeptala, dlouho mlčel a potom přiznal, že umí přečíst jen několik jednoduchých slov a celý život se naučil své potíže před ostatními skrývat.

Nevím, proč mi to neřekl

Nejdřív mě zaplavil hlavně soucit. Viděla jsem, jak moc se stydí, a pochopila jsem, že si během svého života vytvořil spoustu způsobů, jak se situacím se čtením vyhnout. Pak ale přišla i jiná emoce. Začala jsem přemýšlet, proč mi to neřekl dřív a kolikrát mi místo pravdy nabídl jinou verzi jen proto, aby nic nepoznala. On tvrdí, že se bál, že ho budu považovat za hloupého a odejdu. Já ho za hloupého nepovažuju a samotný problém pro mě není důvod vztah ukončit. Vadí mi ale, že jsem několik měsíců žila s představou, která nebyla pravdivá.

Najednou si všímám dalších drobností a přemýšlím, jestli za nimi také není něco, co mi jednou vysvětlí úplně jinak. Nechci z jeho studu udělat důkaz, že mi lže o všem, zároveň ale potřebuji vědět, jestli mezi námi může být opravdu otevřenost. Jak mám odlišit pochopitelné tajemství, za které se celý život styděl, od problému s důvěrou v našem vztahu?

Mohlo by se vám líbit

„Máma přišla o úspory kvůli sestře a teď čeká, že všechno zachráním já,“ říká Monika

Ke komentáři na situaci paní Ivety nás inspiruje klinická sociální pracovnice Amy Morin

Milá Iveto,

děkuji za důvěru, se kterou jste popsala situaci, ve které se vedle soucitu objevila i pochybnost, zda jste svého partnera opravdu znala tak, jak jste si myslela. Je pochopitelné, že vás nezasáhla jen samotná pravda o jeho potížích se čtením, ale také měsíce, během kterých ji před vámi skrýval. Zároveň z toho, co píšete, působí jeho tajemství spíš jako něco, co si celý život chránil ze studu, než jako snaha vás vědomě využívat nebo klamat ve svůj prospěch.

Zkusila bych proto nesoudit celý vztah podle jedné zatajené věci, ale podívat se na to, co bude následovat teď, když už pravdu znáte. Můžete mu říct, že jeho strachu a studu rozumíte, ale že pro vás bude důležité, aby od této chvíle nemusel složité situace zakrývat dalšími výmluvami. Důvěru totiž neobnoví vysvětlení minulosti samo o sobě, ale hlavně to, zda mezi vámi postupně vznikne větší otevřenost.

Mohlo by se vám líbit

„Jednou jsem na zákazníka zakřičela zpátky. Teď se stydím, ale chápu, proč jsem to udělala,“ říká Edita

Nemusíte si namlouvat, že tajemství nic neznamenalo, ani z něj dělat důkaz, že partner lže o všem ostatním. Máte právo chvíli sledovat, zda se po jeho přiznání něco skutečně změní a jestli dokáže být upřímný i ve chvílích, kdy se stydí nebo bojí vašeho názoru. Právě to vám nejspíš ukáže víc než pátrání po každé drobnosti z minulosti. Přeji vám, aby se z nepříjemného odhalení nakonec stala spíš příležitost k větší blízkosti než začátek trvalé nedůvěry.

Může Iveta partnerovo dlouhé tajení chápat a zároveň potřebovat větší otevřenost? A jak se znovu buduje důvěra po přiznání něčeho tak citlivého? Přečtěte si také příběh Terezy, která neví, jak manželovi dát najevo, že jí nemá neustále vyhrožovat rozvodem.

Zdroj: psychologytoday.com, příběh poslala Iveta S.