Hledat práci, ve které je člověk spokojený, je pochopitelné. Pokud ale jeden partner opakovaně odchází bez jistoty dalšího příjmu, důsledky nenese jen on. Druhý pak může mít pocit, že místo podpory partnerových rozhodnutí přebírá odpovědnost za stabilitu celé rodiny. Paní Lucie už ale nechce žít v nejistotě.
Lucka (42) žije s manželem, který za poslední roky vystřídal několik zaměstnání. Zpočátku jeho rozhodnutí podporovala, dnes ale každou další změnu prožívá hlavně jako hrozbu pro rodinný rozpočet. Manžel má naopak pocit, že mu brání hledat práci, ve které bude konečně spokojený.
Manžel pořád mění práci. Já už nezvládám žít v nejistotě
Když můj manžel odešel z první práce, úplně jsem ho chápala. Měl špatného šéfa, chodil domů otrávený a bylo vidět, že tam není spokojený. Jenže od té doby se podobná situace opakovala několikrát. V nové práci je první měsíce nadšený, potom začne mluvit o tom, že ho prostředí dusí, že v tom nevidí smysl nebo že si zaslouží něco lepšího.
Nakonec podá výpověď ještě dřív, než má podepsanou novou smlouvu. Já pak sedím nad účtem a počítám, kolik měsíců zvládneme hypotéku, energie a běžné výdaje jen z mého příjmu a našich úspor. Několikrát jsem ho prosila, aby alespoň počkal, dokud nebude mít jinou práci jistou. On mi ale říká, že přece nemůže zůstávat někde, kde je nešťastný, jen kvůli penězům.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Bojím se
Nechci po něm, aby se celý život trápil v zaměstnání, které nesnáší. Jen už mám pocit, že na jeho hledání štěstí doplácím hlavně já. Začala jsem si vytvářet větší finanční rezervu, odkládám některé vlastní výdaje a před každou větší koupí přemýšlím, jestli za měsíc nebude zase bez práce.
Když mu řeknu, že mě ta nejistota vyčerpává, odpoví, že mu nevěřím a že bych jako manželka měla stát při něm. To mě mrzí, protože ho podporovat chci, ale neumím už předstírat, že jeho rozhodnutí nemají následky pro nás oba. Nejhorší je, že při každé nové práci čekám, kdy přijde první věta o tom, že to tam zase nezvládá.
Začínám mít strach, že pokud se nic nezmění, nebudeme se hádat jen o zaměstnání, ale postupně ztratíme i vzájemný respekt. Kde končí moje povinnost podporovat svého manžela v hledání spokojenější práce a začíná jeho odpovědnost za finanční jistotu naší rodiny?
Ke komentáři na situaci paní Lucky nás inspiruje terapeutka Chelsea Madsen
Drahá Lucko,
děkuji za otevřenost, s jakou jste popsala situaci, ve které už nejde jen o manželovu pracovní spokojenost, ale také o dlouhodobou nejistotu, kterou nesete především vy. Je pochopitelné, že nechcete partnera nutit zůstávat v zaměstnání, kde se trápí. Zároveň ale není fér, aby každá jeho výpověď automaticky znamenala, že vy omezíte své potřeby, sáhnete do úspor a převezmete starost o rodinný rozpočet.
Zkusila bych proto rozhovor neposouvat k otázce, zda mu „věříte“, ale k tomu, jak má vypadat vaše společná odpovědnost. Můžete respektovat jeho právo práci změnit a současně chtít, aby před odchodem bez nové smlouvy počítal i s hypotékou, rezervami a důsledky pro vás oba. Podpora partnera totiž nemusí znamenat souhlas s každým jeho rozhodnutím, zvlášť když jeho následky opakovaně dopadají také na vás.
Podle mě právě tady končí vaše povinnost podpory: ve chvíli, kdy se od vás očekává, že budete stále znovu vytvářet bezpečí, které on svými rozhodnutími narušuje. Nemusíte mu vybírat práci ani rozhodovat, kdy má odejít, ale můžete jasně říct, co už finančně a psychicky nechcete nést sama. Důležité teď bude, zda dokáže vaši nejistotu vnímat jako společný problém, a ne jako nedostatek manželské loajality. Přeji vám, aby se vám podařilo znovu najít správné partnerství, ve kterém svoboda jednoho nebude vykoupena neustálou nejistotou druhého.
