“Manžel si před pár lety spletl dárky, další Vánoce už jsme trávili sami,” vzpomíná Vlaďka

Paní Vlaďka (48) si myslela, že se svým manželem mají pohodový a pevný vztah. Jenže on si našel milenku. A prozradil se nevědomky a úplně sám. Jednou hloupou chybou, která ho stála důvěru ženy, která roky stála po jeho boku. Teď už alespoň ví, na čem je. A po letech se tomu už jen směje.

Manžel si před pár lety spletl dárky, další Vánoce už jsme trávili sami

Nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového stane. Myslela jsem si, že náš vztah je pevný, klidný, po dvaceti letech manželství už přece přesně víte, na čem jste. A hlavně věříte, že vás ten druhý nezradí. Že by to ani neudělal. Jenže před pěti lety o Vánocích jsem zjistila, jak moc jsem se mýlila.

Štědrý večer u nás vždy býval sváteční, klidný, přesně podle tradic. Slavnostní ubrus, cukroví, kapr, salát, dárky až po večeři. Ten rok jsem se obzvlášť snažila. Připadala jsem si jako generál, který má všechno dokonale naplánované. Všechno vonělo jehličím a skořicí, v krbu praskalo dřevo, koledy tiše hrály. A já byla šťastná. Nebo jsem si to aspoň myslela. Měla jsem pro svého manžela vybrané hodinky, po kterých roky toužil. Těšila jsem se, že bude překvapený. Místo toho jsem byla překvapená já.

Když přišel čas dárků, usmívala jsem se jako vždy. Manžel mi podal malou krabičku z klenotnictví. Měl dobrou náladu, radoval se z nových hodinek. Byla řada na mě, abych se podívala do své krabičky. Otevřela jsem krabičku a čekala, že tam najdu možná náušnice nebo přívěsek, o kterém jsem se jednou zmínila. Jenže uvnitř byl zlatý řetízek s jemným přívěskem. A na něm vyryté jméno.

Dal mi dárek pro milenku

A to jméno nebylo moje. Bylo tam Alice. A takhle se já nejmenuji. Chvíli jsem jen seděla a nechápala. Myslela jsem, že je to nějaký omyl. Ale jakmile jsem zvedla oči, viděla jsem v jeho tváři paniku. Tu, kterou prostě neschováte, i kdyby se snažil sebevíc. „To… to museli v klenotnictví poplést,“ vyrazil ze sebe, skoro až hystecky. „Opravdu?“ zeptala jsem se klidně, až mě to samotnou překvapilo. Došlo mi to hned, já vlastně odpověď nechci slyšet. Zrudl. Ztuhl. Začal koktat další výmluvy, že to je jejich vina, on si bude stěžovat, že to musel někdo zaměnit. Ale jeho oči mluvily za vše. Nebyl v nich ani kousek strachu o mě. Jen strach z toho, že byl přistižen.

Nic jsem netušila, ale uhodila na něj. A on se po chvíli sesypal a přiznal. Rok a půl měl vztah s někým jiným. Rok a půl chodil domů, seděl u našeho stolu, plánoval se mnou dovolenou, objímal mě, když jsem byla nemocná. A nikdy jsem nic nepoznala. Odešla jsem od stolu. Sedla v ložnici a nechala tekoucí slzy stékat po tvářích. Byly to nejhorší Vánoce mého života. Za tři týdny už jsme žili každý jinde. Byly to hrozné časy, on se snažil, chtěl to slepit, ale já nemohla. Už ne. A po letech? Už se tomu jenom směju.

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Vlaďka prošla klasickými fázemi zpracování traumatické zkušenosti, byť rychleji než mnoho jiných lidí. Rozhodnutí odejít během tří týdnů vypovídá o jasně nastavených osobních hranicích. Pro některé lidi je dlouhodobá nevěra spojená se systematickým klamáním nepřekročitelnou čarou, zatímco jiní by volili pokus o terapii nebo postupné odpuštění. Žádný z těchto přístupů není objektivně správný či špatný, záleží na osobních hodnotách a představě o důvěře. Co je však důležité rozpoznat: Vlaďčin příběh obsahuje určitou idealizaci vlastní reakce.

Píše, že po letech se tomu "jenom směje", což může být skutečným znakem zpracování, ale může také maskovat nevyřešená témata. Humor v retrospektivě někdy slouží jako obranný mechanismus, který chrání před bolestivějšími aspekty zkušenosti. Dvacetiletý vztah, který skončí během tří týdnů po odhalení nevěry, pravděpodobně nesl problémy i před samotnou nevěrou. To neznamená, že by Vlaďka měla část viny – ale znamená to, že vztah už možná nefungoval optimálně pro oba partnery.

Nevěra téměř nikdy nevznikne ve vakuu; často je symptomem hlubších nefungujících dynamik v partnerství. Je také důležité rozlišovat mezi vědomím toho, že "něco není v pořádku", a aktivním ignorováním signálů. Rok a půl je dlouhá doba na udržování kompletně skryté paralelní vazby. Je možné, že tam byly signály, které mohly být podvědomě registrovány, ale vědomě odmítnuty, protože narušovaly představu o "pevném, klidném vztahu". Toto není obvinění, ale možná příležitost k sebereflexi pro budoucí vztahy.

Pět let je dostatečně dlouhá doba na získání perspektivy. Pokud Vlaďka skutečně dokáže o zkušenosti mluvit s lehkostí, je to pozitivní známka. Nicméně užitečné by bylo položit si několik otázek: Dokáže být v novém vztahu otevřená a zranitelná, nebo se chrání nadměrnou kontrolou? A možná nejdůležitější: dokáže vidět situaci jako komplexní selhání vztahu obou lidí (byť s jasně asymetrickou odpovědností za konkrétní zradu), nebo zůstává v narativu čistě nevinné oběti? Silná a rychlá reakce na zradu chrání před dalším poškozováním, ale může vést k rigiditě a neschopnosti žít s nejistotou, kterou vztahy ze své podstaty vyžadují. Otázka pro budoucnost tedy není "měla jsem odejít", ale "jak mohu žít v novém vztahu s vědomím této zkušenosti, aniž bych ji promítala tam, kde nepatří".

Zachovala se paní Vlaďka správně? Její manžel udělal chybu, měl milenku a prasklo to na něj u vánočního stromečku. Měla mu dát šanci? Nebo udělala správně? Přečtěte si také příběh paní Aničky, která chtěla Vánoce strávit u moře, ale tchyně jim to chce zatrhnout.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.