„Moje dcera se nestará o mou vnučku, musím převzít roli mámy místo toho, abych byla babička!“ říká Stanislava

Stanislava se rozhodla vzít do vlastní péče svou šestiletou vnučku, protože její matka se o ni vůbec nestará. Tráví večery na párty, pije, možná užívá drogy, a o malou má nulový zájem. Pro Stanislavu je neakceptovatelné, aby holčička skončila v ústavu, i když ji někdy vyčerpání téměř přemůže. Vždycky ale najde nějakou skrytou sílu a jde dál.

Někdy jsem strašně unavená. Není divu, je mi přes padesát, procházím menopauzou, je mi často horko, zima, cítím úbytek sil a jsem někdy podrážděná. Když se však na vnučku podívám, hned vím, že to za to stojí. Za všechny unavené dny, za všechny situace, kdy mám chuť si jít lehnout nebo jen tak sedět a v klidu si číst. Nedokázala bych dopustit, aby skončila v dětském domově bez lásky a bez rodiny. 

Když její vlastní máma nechce, já musím. Přece nenechám svou malou a jedinou vnučku napospas systému. Moje dcera byla ze začátku nadšená, že má miminko. Vše připravovala, rostoucí bříško pečlivě fotila, těšila se na svou novou roli. Jenže jí to nevydrželo moc dlouho. Rychle se vrátila ke svému starému životnímu stylu, kde vládly večírky, alkohol, možná i drogy. Její partner se o dceru nikdy nestaral, dokonce ani nevěděl, kdy má narozeniny. Řekla jsem si, že tohle už nedopustím.

Babi, chci obejmout!

Začalo to nenápadně. Jednoho dne přišla vnučka domů a řekla mi, že byla smutná, protože ji nikdo neobejme. To mě úplně zasáhlo. V tu chvíli jsem si řekla, že musím jednat. Nejdřív jsem nabízela, že ji občas vyzvednu ze školky a pohlídám, ale postupně u mě začala být čím dál častěji. Nakonec u mě zůstala úplně. Nevnímám to jako břemeno, spíš jako poslání. Ta malá mě drží při životě. Jasně, že jsem někdy na konci sil. Často padnu do postele hned, jak ona usne. 

Občas je to boj s financemi. I když mi můj manžel nechal po své smrti hezké dědictví, nikdy jsme se neměli špatně, cítím, že občas peníze docházejí. Protože vnučka roste jako z vody, potřebuje nové oblečení, boty, chce do zoo, na výlety, do bazénu. A to všechno něco stojí. Navíc brzy začne chodit do školy a to budou nové a nové výdaje. Ale i tak jsem šťastná, protože vidím, že je u mě spokojená a usmívá se. A to je pro mě to nejdůležitější. Když selhala dcera, musím se postarat sama. Vím, že musím.

Nejlepší odpověď na situaci paní Stanislavy má HelpGuide:

Jako prarodiče máme často možnost užívat si vnoučata jiným způsobem než rodiče, bez každodenního shonu a povinností. Pro někoho to znamená společně strávený víkend, odpolední hraní, večerní hlídání, prázdninovou dovolenou nebo občasný telefonát či e-mail. Někdy se ale život nečekaně změní, třeba po rozvodu, úmrtí rodiče nebo kvůli změnám v práci či škole, a právě na prarodiče pak padá úkol převzít plnou či částečnou péči o vnoučata. Této situaci se říká „příbuzenská péče“ a stále více prarodičů se kvůli ní ocitá v roli náhradních rodičů. To s sebou nese velkou oběť, místo volného času, cestování a vlastní nezávislosti přichází každodenní starosti s domácností, rozvrhem, vařením, úkoly i hrami. Pokud vás navíc k této roli přivedly tragické okolnosti, musíte se kromě běžných povinností vyrovnávat také se svým vlastním smutkem a zároveň pomáhat vnoučatům zvládnout ten jejich. Pokud se jako prarodič ocitnete v roli náhradního rodiče, je důležité přijmout, že potřebujete podporu, ať už od rodiny, přátel nebo odborníků. Nebojte se hledat pomoc v komunitních centrech či organizacích, které se zaměřují na prarodiče pečující o vnoučata. Důležité je také myslet na vlastní zdraví a odpočinek, protože jen tak můžete být pro děti stabilní oporou. A nezapomínejte, že i malé chvíle radosti a společného smíchu vám oběma pomohou zvládnout těžší období.

Paní Stanislava se rozhodla, navzdory tomu, že někdy je to těžké a její svět se točí kolem vnučky. Má dceru hnát k zodpovědnosti a konfrontovat ji? Nebo má být ráda, že vnučku má doma a ví, že je o ni postaráno? Přečtěte si také příběh paní Kamily, která je doma s manželem, který jí je nevěrný, ale o rozvodu nechce ani slyšet.