Některé profese vyžadují obrovské množství klidu, empatie a emočního nasazení. Když člověk celý den doprovází druhé v těžkých životních chvílích, může mu večer chybět kapacita na běžné starosti blízkých. Pak se snadno objeví vina, že problémy ostatních začíná poměřovat podle toho, co denně vídá v práci.
Viola (48) pracuje v pohřební službě a každý den se setkává s lidmi, kteří právě přišli o někoho blízkého. V práci musí být citlivá, trpělivá a profesionální. Doma ale stále častěji zjišťuje, že už nemá energii poslouchat další problémy.
Celý den poslouchám lidi v nejtěžších chvílích
Moje práce není jen o organizaci pohřbu. Každý den mluvím s lidmi, kteří jsou v šoku, pláčou, nevědí, co zařídit, nebo se snaží vůbec pochopit, co se stalo. Musím být klidná, všechno vysvětlit, někdy jen chvíli mlčet a počkat, až budou schopní pokračovat. Beru to jako důležitou součást práce a nechci být vůči nikomu chladná.
Jenže když přijdu večer domů, mám pocit, že už ve mně nic nezbývá. Kamarádka mi zavolá, že ji naštval šéf, někdo jiný řeší hádku se svým partnerem, a já se přistihnu, že si v duchu říkám, že to přece není nic zásadního. Pak se za tu myšlenku okamžitě stydím.
Foto: Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Nechci s lidmi mluvit
Nechci být člověk, který druhým vysvětluje, že jejich problémy nejsou dost velké. Vím, že každého bolí něco jiného a že kamarádčina hádka může být pro ni v tu chvíli opravdu důležitá. Jenže moje hlava pořád porovnává. Když jsem před pár hodinami seděla s něčí rodinou po náhlém úmrtí, je pro mě těžké přepnout a vážně řešit, že někdo nedostal v práci pochvalu nebo se pohádal kvůli dovolené. Několikrát jsem už odmítla telefon s tím, že jsem unavená, a okolí mi začíná říkat, že jsem se změnila a jsem méně dostupná.
Možná mají pravdu. Já ale cítím hlavně to, že celý den dávám lidem kus pozornosti a večer už ji nemám odkud brát. Jen nevím, jak to vysvětlit, aniž by to znělo necitlivě. Jak si zachovat empatii i k obyčejným každodenním starostem, když člověk ve své práci neustále vidí situace, které působí nesrovnatelně vážněji?
Komentář k situaci paní Violy nás inspiruje odborný poradce Jonathan Revels
Dobrý den, Violo,
to, že večer nemáte stejnou kapacitu naslouchat jako ráno, neznamená, že jste necitlivá. Celý den jste v kontaktu s lidmi v mimořádně těžkých chvílích a dáváte jim pozornost, klid i oporu, což je samo o sobě vyčerpávající. Není proto překvapivé, že se vám doma hůř přepíná k cizím problémům, které vedle toho působí menší.
Může pomoci přestat po sobě chtít, abyste byla dostupná pro druhé stejným způsobem i po práci. Klidně můžete blízkým říct, že někdy potřebujete po směně ticho a že to není hodnocení jejich starostí, ale vaše momentální kapacita. Zároveň si můžete hlídat, aby se z pracovního měřítka nestalo pravidlo pro celý život – člověka může opravdu trápit i hádka, zklamání nebo nepovedený den, i když jste před pár hodinami řešila něco mnohem závažnějšího.
Důležitý je spíš okamžik, kdy by se únava začala měnit v dlouhodobou podrážděnost, odstup od lidí nebo pocit, že už nemáte co dát ani těm, na kterých vám záleží. Pak má smysl hledat větší oporu, víc prostoru pro sebe nebo možnost o zátěži z práce s někým mluvit. Empatii si nemusíte udržet tím, že jí budete mít nekonečné množství. Někdy ji nejlépe chrání právě to, že si dovolíte po náročném dni nebýt chvíli oporou vůbec nikomu.
