Minulé vztahy nemusí po rozchodu úplně zmizet, zvlášť když po nich zůstaly společné děti a desítky let vzpomínek. Když bývalý partner zemře, může se k minulosti přidat i potřeba pietní vzpomínky. Pro současného partnera ale může být těžké přijmout, že někdo z minulosti má v životě jeho protějšku stále své místo.
Petra (45) se s prvním manželem rozvedla před patnácti lety. Když před třemi lety zemřel, zůstaly jí na něj vzpomínky a dvě společné děti. Každý rok před Dušičkami objednává květiny na jeho hrob, což její současný partner nese čím dál hůř.
Před Dušičkami objednávám věnec na hrob bývalého manžela
S bývalým manželem jsme se nerozešli v dobrém, ale po letech jsme spolu kvůli dětem dokázali normálně fungovat. Když zemřel, zasáhlo mě to víc, než jsem čekala. Ne proto, že bych ho pořád milovala stejně jako kdysi, ale protože odešel člověk, se kterým jsem prožila velkou část života a se kterým mám dvě děti. Od té doby každý rok před Dušičkami objednám na jeho hrob květiny. Beru to jako obyčejné gesto úcty.
Současnému partnerovi ale vadí už samotný fakt, že na něj takhle myslím. Říká, že se zbytečně vracím do minulosti a že nevidí důvod, proč bych měla pečovat o hrob člověka, se kterým už dávno nežiju. Mně to ale připadá hrozně černobílé.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Minulost mám uzavřenou
Nejvíc mě mrzí, že můj partner to chápe skoro jako konkurenci. Já se k bývalému manželovi nechci vracet a ani nemám potřebu z něj dělat někoho, kým nebyl. Jen nechci předstírat, že pro mě po tolika letech neznamenal vůbec nic. Navíc jsou tu naše děti a i kvůli nim mi připadá přirozené, že si jejich otce připomenu. Partner mi říká, že kdybych minulost skutečně uzavřela, nepotřebovala bych každý rok nic objednávat.
Já to ale vidím opačně. Právě tím, že je minulost uzavřená, si můžu dovolit na něj vzpomenout bez toho, aby to ohrožovalo můj současný vztah. Nechci partnera zraňovat, ale nechci ani přepisovat vlastní život jen proto, aby se cítil jistěji. Musím se kvůli současnému vztahu vzdát pietní vzpomínky na člověka, který kdysi tvořil velkou část mého života?
Ke komentáři k situaci paní Petry nás inspiruje psychoterapeutka Ivy Kwong
Milá Petro,
nemusíte se vzdát vzpomínky na bývalého manžela jen proto, že váš život dnes patří někomu jinému. Člověk může truchlit i nad někým, s kým už dávno nežil nebo koho už nemiloval partnerskou láskou. Byl součástí vašeho života, otcem vašich dětí a člověkem, s nímž máte společnou minulost, a pár květin na hrobě tuto skutečnost jen uznává.
Zkuste partnerovi vysvětlit, že nejde o udržování starého vztahu, ale o vlastní způsob, jak zacházet s minulostí a úctou k člověku, který v ní měl důležité místo. Nemusíte dokazovat, že je bývalé manželství „dost uzavřené“, tím, že po jeho smrti přestanete cokoli cítit nebo si připomínat. Současně má smysl vyslechnout i partnerovu nejistotu, ale ta by neměla vést k tomu, že budete mazat části svého života, aby se cítil bezpečněji.
Květiny na hrobě nejsou soutěží mezi dvěma muži ani vyjádřením toho, koho milujete víc. Můžete mít pevný současný vztah a zároveň respektovat člověka, který kdysi patřil k vaší rodině a jehož ztráta se vás dotkla. Pokud je pro vás tento malý rituál přirozený a přináší vám klid, není důvod se ho vzdávat jen proto, že váš partner minulost chápe jinak.
