„Po smrti manžela doma cítím jeho vodu po holení. Nikdo jiný ji necítí,“ říká Daniela

Daniela (52) před časem přišla o manžela a postupně se učí žít v bytě, který dlouhá léta sdíleli. Několikrát ale doma ucítila jeho oblíbenou vodu po holení, přestože většinu jeho věcí už uklidila. Nikdo jiný stejnou vůni nevnímá.

Po smrti manžela doma cítím jeho vodu po holení jen já

Poprvé se to stalo pár týdnů po jeho smrti. Seděla jsem večer v obýváku a najednou jsem úplně jasně ucítila jeho vodu po holení. Byla to vůně, kterou používal roky, takže jsem ji poznala okamžitě. Tehdy jsem si říkala, že určitě zůstala na nějaké košili, polštáři nebo věcech, které jsem ještě nestihla uklidit.

Jenže potom se to opakovalo i o několik měsíců později, kdy už většina jeho oblečení byla pryč a lahvičku s vodou po holení jsem dávno vyhodila. Nejčastěji ji cítím v obýváku u křesla, kde sedával, nebo v ložnici. Netrvá to dlouho, někdy jen několik vteřin. V tu chvíli se vždycky zastavím a mám zvláštní pocit, jako by byl můj manžel na okamžik zase někde blízko.

Nikdo jiný to necítí

Jednou jsem se dokonce zeptala své dcery, jestli něco necítí, protože vůně byla podle mě opravdu výrazná. Ona necítila vůbec nic. Od té doby o tom skoro nikomu neříkám, protože nechci, aby si mysleli, že si něco namlouvám nebo že se neumím vyrovnat s jeho smrtí. Sama vlastně nevím, co si o tom myslet. Část mě si říká, že mozek má vůně spojené se vzpomínkami a možná mi jen občas něco připomene tak silně, že mám pocit skutečného pachu. Jiná část ve mně ale pokaždé na chvíli doufá, že je to nějaký způsob, jak mi dát najevo, že úplně nezmizel.

Nechci si vytvářet příběhy, kterým bych pak potřebovala věřit. Zároveň mi ty chvíle nejsou nepříjemné. Spíš mě uklidní, a právě proto mám trochu strach, jestli se na ně nezačínám příliš upínat. Mám tyhle chvíle brát jen jako součást vzpomínek a truchlení, nebo je v pořádku nechat je bez vysvětlení a přijmout, že pro mě něco znamenají?

Mohlo by se vám líbit

„Po tátově smrti ze mě máma udělala jediného člověka, kterého má,“ říká Leona

Ke komentáři na situaci paní Daniely nás inspiruje psychoterapeut Mark Shelvock

Drahá Danielo,

děkuji za důvěru, se kterou jste popsala velmi osobní chvíle spojené se ztrátou manžela. Podobně živé vjemy mohou po smrti blízkého člověka provázet vzpomínky a truchlení, zvlášť když je určitá vůně s konkrétním člověkem silně spojená. Nemusíte se proto stydět ani sama sebe přesvědčovat, že s vámi musí být něco v nepořádku jen proto, že ostatní stejnou vůni necítí.

Myslím, že si nemusíte za každou cenu vybrat mezi vysvětlením „je to jen moje paměť“ a představou, že vám váš manžel nějak dává znamení. Klidně můžete připustit, že nevíte, proč se to děje, a zároveň přijmout, že pro vás ty okamžiky mají význam a přinášejí vám útěchu. Důležitější než definitivní vysvětlení je podle mě to, zda vás tato zkušenost uklidňuje, nebo zda by vás začala svazovat, děsit či nutit čekat na další podobný okamžik.

Mohlo by se vám líbit

„Moje maminka mi slíbila, že mě bude chránit. A opravdu to i z nebe dělá,” je v šoku Judita. Odpovídá psycholog Pavel Pařízek

Vztah k člověku nekončí ze dne na den jen proto, že zemřel, a vzpomínky si často hledají velmi nečekané cesty, jak se připomenout. Pokud vám krátká známá vůně dovolí na chvíli pocítit blízkost člověka, kterého jste milovala, nemusíte si tuto chvíli zakazovat ani ji před sebou zlehčovat. Stačí ji nechat přijít a zase odejít, bez potřeby z ní dělat důkaz čehokoli. Přeji vám, aby pro vás tyto chvíle zůstaly spíš něžnou připomínkou než něčím, čeho se budete muset bát.

Proč může člověk po ztrátě blízkého vnímat jeho vůni i dlouho poté? A je nutné podobný zážitek za každou cenu racionálně vysvětlovat? Přečtěte si také příběh Dany, která je smutná, protože její matka stojí při jejím bývalém manželovi a pořád mu vše říká.

Zdroj: psychologytoday.com, příběh poslala Daniela B.