Když člověk desítky let buduje vlastní firmu, podnikání se snadno stane součástí jeho identity. Přiznat si, že už možná nemá smysl pokračovat, proto nebývá jen ekonomické rozhodnutí. Do hry vstupují také zaměstnanci, odpovědnost, strach ze selhání a otázka, co bude potom. Na to se ptá i paní Renáta.
Renáta (55) podniká už pětadvacet let a byla zvyklá zvládat problémy bez cizí pomoci. Teď se však její firma dostala do finančních potíží, které už nedokáže jednoduše vyřešit větším pracovním nasazením. Poprvé vážně přemýšlí, zda není čas skončit.
Firma je na hraně a já nevím, jestli mám ještě bojovat
Když jsem začínala podnikat, byla jsem zvyklá, že se střídají lepší a horší období. Některé měsíce byly slabší, jindy jsme měli práce tolik, že jsem večer odcházela poslední a každé ráno byla v kanceláři první. Vždycky jsem věřila, že když budu pracovat dost, řešení najdu. Jenže poslední měsíce už nestačí posunout pár výdajů nebo získat novou zakázku. Peníze chodí později, některé náklady rostou a já začínám mít problém udržet všechno včas zaplacené. Nejhorší chvíle přišla, když jsem seděla nad účty a počítala, co musí odejít tento týden a co ještě pár dní počká. Do té doby jsem si pořád namlouvala, že jde jen o další špatné období. Tehdy mi poprvé došlo, že firma může skutečně skončit.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Nechci svou firmu poslat ke dnu
Od té chvíle se snažím hledat každou možnost, jak situaci zvládnout. Omezila jsem výdaje, beru si méně peněz pro sebe a několikrát jsem si říkala, že potřebujeme vydržet už jen pár dalších měsíců. Jenže závazky nezmizely a mám také zaměstnance, kteří na firmě závisejí. Moji blízcí mi říkají, že bych měla podnik zavřít dřív, než kvůli němu přijdu o všechno, co jsem za ty roky vytvořila. Rozumově chápu, proč to říkají, ale pokaždé ve mně něco protestuje.
Pětadvacet let jsem byla ta, která se nevzdává a poradí si. Představa, že jednou zamknu dveře a řeknu, že je konec, ve mně vyvolává pocit, že jsem nezvládla nejen podnikání, ale i sama sebe. Zároveň se bojím, že právě tahle hrdost mě nutí pokračovat déle, než je rozumné. Jak poznám, jestli za firmu ještě zdravě bojuji, nebo už jen nedokážu přijmout, že je čas skončit?
Ke komentáři na situaci paní Renáty nás inspiruje podnikatel a autor knih o leadershipu Faisal Hoque
Milá Renáto,
děkuji za důvěru, se kterou jste popsala situaci, v níž se po pětadvaceti letech podnikání ocitáte. Je pochopitelné, že pro vás nejde jen o účty a závazky, ale také o něco, čemu jste věnovala velkou část života a co se stalo součástí toho, jak sama sebe vnímáte. Právě proto může být tak těžké poznat, kde končí vytrvalost a začíná váš strach připustit, že další pokračování už firmě ani vám nemusí prospívat.
Možná by vám pomohlo na chvíli oddělit otázku budoucnosti firmy od otázky vlastní hodnoty. Zkuste se podívat především na dnešní čísla a reálný výhled: zda existuje konkrétní cesta ke stabilizaci, nebo se každý další měsíc jen odsouvají problémy a zvyšují závazky. Pohled někoho nezávislého, kdo není citově spojený s tím, co jste vybudovala, vám může pomoci vidět rozdíl mezi promyšleným bojem a pokračováním jen proto, že jste vždycky byla člověkem, který se nevzdává.
Ať nakonec zvolíte jakoukoli cestu, konec firmy by nevymazal pětadvacet let práce ani všechno, co jste během nich dokázala. Rozhodnout se včas něco ukončit může být stejně zodpovědné jako vydržet v období, které má ještě skutečnou naději na obrat. Nemusíte si proto dokazovat svou sílu tím, že vydržíte za každou cenu; důležitější je rozhodnout se podle toho, co dává smysl dnes. Přeji vám, aby se vám podařilo dojít k rozhodnutí, za kterým budete stát nejen jako podnikatelka, ale především sama za sebe.
