Učitelství bývá pro mnoho lidí povoláním, se kterým spojí velkou část života. O to těžší je přiznat si, že prostředí, které člověk desítky let zvládal, ho najednou psychicky vyčerpává. Odchod pak nemusí znamenat jen změnu práce, ale také pochybnost, zda člověk ve své profesi neselhal.
Lidka (55) učí na základní škole téměř třicet let a vždycky si věřila i s náročnějšími třídami. Poslední školní rok ale poprvé zažívá strach, který si neumí vysvětlit ani před sebou. Každé ráno přemýšlí, jestli ještě dokáže před svou třídu vůbec předstoupit.
Po třiceti letech se bojím vstoupit do třídy
Za ta léta jsem zažila děti hlučné, vzdorovité i takové, se kterými byla práce opravdu těžká. Vždycky jsem ale měla nějaký pocit, že když si nastavím pravidla a budu důsledná, časem si k sobě cestu najdeme. Tahle třída je jiná hlavně tím, že několik žáků mě otevřeně zesměšňuje a ostatní se často přidají smíchem. Stačí, abych se přeřekla nebo někoho napomenula, a hned přijde poznámka, kterou bych před lety ve třídě vůbec neslyšela.
Jednou jsem si všimla, že jeden žák napodobuje způsob, jakým mluvím, zatímco ostatní se bavili. Pokračovala jsem v hodině, jako by se nic nestalo, ale ruce se mi při psaní na tabuli třásly. Po vyučování jsem seděla chvíli sama v kabinetu a přemýšlela, proč mě něco takového po tolika letech dokáže rozhodit.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Už nechci mezi žáky
Snažila jsem se situaci řešit s rodiči i vedením školy, ale místo úlevy jsem měla často pocit, že musím hlavně dokazovat, že problém skutečně existuje. Někteří ambiciózní rodiče automaticky hájí své děti a tvrdí, že si jejich poznámky beru příliš osobně. Od vedení jsem několikrát slyšela, že dnešní děti jsou prostě jiné a že jako zkušená učitelka musím být odolnější. Jenže právě to mě bolí nejvíc, protože mám pocit, že po třiceti letech najednou selhávám v něčem, co jsem vždycky uměla. Poslední dny přijedu ráno ke škole, zůstanu pár minut sedět v autě a někdy se rozpláču ještě předtím, než vystoupím. A to tam ještě nejsou žáci, pouze připravujeme školu na nový školní rok. Stále častěji přemýšlím, jestli není horší zůstávat jen proto, že se stydím odejít. Je odchod po třiceti letech učitelství opravdu prohra, nebo už může být jediným způsobem, jak sama sebe ochránit?
Ke komentáři na situaci paní Lidky nás inspiruje Liz Talago, odbornice na duševní zdraví
Milá Lidko,
děkuji za důvěru, se kterou jste popsala něco, co musí být po třiceti letech ve škole velmi těžké přijmout. Nejde jen o několik drzých poznámek, ale o dlouhodobý pocit ponížení, nejistoty a také o to, že se před každým pracovním dnem začínáte bát. To, že ráno sedíte v autě před školou a pláčete, není maličkost, kterou byste měla jednoduše přejít s tím, že zkušený učitel musí všechno vydržet.
Než budete odchod vnímat jako vlastní selhání, zkuste se na situaci podívat i jinak: vy jste problém pojmenovala, obrátila jste se na rodiče i vedení a místo skutečné opory jste často dostala jen požadavek, abyste byla odolnější. Možná proto není hlavní otázkou, zda ještě dokážete „zvládnout“ tuto třídu, ale kolik vás další setrvávání stojí a zda se podmínky vůbec mohou reálně změnit. Pokud se strach a napětí drží týdny a začínají určovat váš každodenní život, dává smysl brát vážně i možnost změny školy, pracovního zařazení nebo odchodu.
Po třiceti letech práce by případný odchod nevymazal všechno, co jste jako učitelka zvládla a kolika dětem jste za tu dobu něco předala. Někdy není prohrou odejít, ale naopak si připustit, že určité prostředí už člověku bere víc, než mu dovoluje dávat. Nemusíte se rozhodnout ze dne na den, ale nemusíte ani zůstávat jen proto, abyste sama sobě dokazovala, že ještě vydržíte. Přeji vám, abyste našla řešení, při kterém už nebudete každé ráno sbírat sílu jen na to, abyste vůbec prošla dveřmi školy.
