Pomáhající profese mohou člověku dlouho dávat silný pocit smyslu, ale také ho postupně vyčerpat. Když přibývá směn, ubývá lidí a na každého pacienta zbývá méně času, může se změnit i vztah k práci, kterou měl člověk celý život rád. Nejtěžší bývá přiznat si, že už nezvládá fungovat stejně jako dřív.
Romana (49) pracuje jako zdravotní sestra sedmadvacet let a dlouho si neuměla představit, že by dělala něco jiného. Poslední roky ale cítí, že ji práce mění způsobem, který se jí nelíbí. Nejvíc ji děsí vlastní otupělost vůči lidem, o které se má starat.
Mám strach, že už k pacientům nic necítím
Když jsem začínala, měla jsem pocit, že i ve špatném dni dokážu pacientovi věnovat pár minut navíc, vysvětlit mu, co se děje, nebo si prostě všimnout, že má velký strach. Poslední roky je ale všechno rychlejší a je nás méně. Přibývají směny, během kterých mám pocit, že jen přebíhám od jednoho úkolu k druhému a pořád jsem někde pozdě. Začala jsem si všímat, že mě rozčilují věci, které bych dřív brala s pochopením.
Když na mě pacient zazvoní potřetí během krátké chvíle, první pocit už někdy není soucit, ale podráždění. Pak se za sebe okamžitě stydím. Nedávno jsem cestou domů přemýšlela nad tím, že jsem celé směny skoro nevnímala jednotlivé lidi, jen to, co je ještě potřeba udělat. To mě vyděsilo víc než únava samotná.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Nechci s nikým mluvit
Doma už navíc často nemám chuť s nikým mluvit. Přijdu, převléknu se, sednu si a nejraději bych měla několik hodin úplné ticho. Zkusila jsem si vzít pár volných dní a přesvědčovala se, že jen potřebuji dospat směny, ale po návratu se stejný pocit objevil znovu. Kolegové jsou unavení podobně a často si říkáme, že musíme nějak vydržet, jenže já už nevím, co přesně to znamená.
Nikdy jsem o sobě nepřemýšlela jako o někom, kdo by mohl zdravotnictví opustit, protože tahle práce byla většinu mého života důležitou součástí toho, kdo jsem. Zároveň nechci zůstat tak dlouho, až budu pacienty vnímat jen jako další povinnost. Představa odchodu mě bolí, ale ještě víc se bojím, že se ze mě postupně stane sestra, jakou jsem nikdy být nechtěla. Mám odejít z profese, kterou jsem celý život milovala, nebo ještě existuje způsob, jak v ní zůstat a neztratit sama sebe?
Ke komentáři na situaci paní Romany nás inspiruje klinická psycholožka Dr Ahona Guha
Milá Romano,
děkuji, že jste tak otevřeně popsala chvíli, kdy jste si začala uvědomovat, že už nejde jen o obyčejnou únavu po náročných směnách. To, že vás vyděsilo vlastní podráždění vůči pacientům, podle mě zároveň ukazuje, jak moc vám na vaší práci a způsobu, jakým ji děláte, stále záleží. O to těžší musí být připustit si, že profese, která pro vás tolik let znamenala poslání, vám dnes bere víc sil, než dokážete běžným odpočinkem doplnit.
Než bych uvažovala o definitivním odchodu ze zdravotnictví, zkusila bych oddělit dvě věci: jestli už nechcete být zdravotní sestrou, nebo jestli už nedokážete dál pracovat právě v podmínkách, ve kterých jste teď. Pár dní volna zjevně nestačilo, a proto může dávat smysl začít hledat větší změnu – jiné oddělení, jiný rozsah směn nebo vůbec jiné pracoviště, kde byste nemusela fungovat neustále na hranici sil. Stejně důležité je přestat brát vlastní vyčerpání jako něco, co je třeba jen přetrpět, protože vaše schopnost pečovat o druhé nemůže dlouhodobě stát na tom, že sama sebe budete odsouvat stranou.
Nemusíte se dnes rozhodnout, zda opustíte profesi navždy. Zkuste si spíš dát prostor zjistit, zda se při jiné podobě práce vrátí i ta část vás, která kdysi dokázala v pacientovi vidět člověka, ne další úkol na seznamu. A pokud zjistíte, že ani změna podmínek nestačí, odchod by neznamenal, že jste zradila všechno, čemu jste celý život věřila. Přeji vám hlavně, abyste našla cestu, na které budete moct znovu myslet nejen na pacienty, ale také sama na sebe.
