Vztah s tchyní nebývá vždy jednoduchý. Někdy ale není největším problémem samotná tchyně, nýbrž partner, který se ani po letech nedokáže od své matky odpoutat. Přesně takovou situaci už dlouhé roky prožívá Valerie (58). Její manžel totiž stále potřebuje na hodně věcí matčino požehnání.
S manželem jsme spolu přes třicet let. Myslela jsem si, že po takové době už budeme všechna důležitá rozhodnutí dělat společně. Jenže jsem se spletla.
Připadám si ve vlastním manželství až na druhém místě
Moje tchyně je už přes osmdesát let, přesto má na mého manžela obrovský vliv. Ať jde o koupi auta, rekonstrukci domu nebo plánování dovolené, vždycky jí nejdřív zavolá. Nejdřív se zeptá jí. A teprve potom přijde za mnou. Nejvíc mě to zasáhlo loni, když jsme uvažovali o prodeji chaty. Dlouhé týdny jsme o tom doma mluvili, zvažovali jsme pro a proti a já měla pocit, že jsme rozhodnutí téměř udělali.
Druhý den ale manžel přijel od své maminky a oznámil mi, že si to rozmyslel. Prý mu řekla, že by byla škoda chatu prodávat, protože ji stavěl jeho tatínek. Na můj názor se už ani nezeptal. Není to jen o velkých rozhodnutích. Tchyně komentuje téměř všechno. Jak máme zařídit obývák, co bych měla vařit, kam jet na vlastní dovolenou nebo jestli bych neměla častěji navštěvovat příbuzné.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Maminka to myslí dobře
Když s ní nesouhlasím, můj manžel většinou řekne, že jeho maminka to myslí dobře a že bych si její rady neměla brát osobně. Jenže já už mám pocit, že v našem manželství nejsem partnerkou, ale jen člověkem, který se má přizpůsobit. Nedávno jsem mu řekla, že mě mrzí, když se ve všem nejdřív radí s maminkou místo se mnou. Odpověděl mi, že je to přece jeho matka a že si jejího názoru vždycky vážil. Prý na tom není nic špatného.
Možná opravdu není. Jenže mě bolí, že po více než třiceti letech společného života stále nemám pocit, že jsem pro něj tím nejbližším člověkem. Nechci, aby přestal svou maminku navštěvovat nebo jí pomáhat. To bych po něm nikdy nechtěla. Přála bych si ale, aby si uvědomil, že manželství by mělo stát na prvním místě. Myslíte si, že přeháním a je normální, že si dospělý syn nechává radit od své matky? Nebo je pochopitelné, že mě po tolika letech trápí, když má její názor větší váhu než ten můj? Co byste na mém místě udělali vy?
Ke komentáři na situaci paní Valerie nás inspiruje odbornice na duševní zdraví Barbara Field
Paní Valerie,
děkuji, že jste se tak otevřeně podělila o svůj příběh. Je z něj patrné, že vás netrápí samotný vztah manžela s jeho maminkou, ale především pocit, že v důležitých chvílích nejste tou první osobou, se kterou své životní kroky sdílí. To může být po více než třiceti letech manželství velmi bolestivé. Je přirozené, že dospělý syn má ke své mamince silné pouto a váží si jejích zkušeností. Zdravé partnerství ale stojí na tom, že zásadní rozhodnutí vznikají především mezi manželi. Pokud máte opakovaně pocit, že váš názor ustupuje do pozadí a rozhodující slovo má někdo mimo vaše manželství, není divu, že se cítíte přehlížená.
Nejde o soupeření s tchyní, ale o potřebu být rovnocennou partnerkou. Zkuste s manželem mluvit ne o jeho mamince, ale o svých pocitech. Místo výčitek mu popište, že vás zraňuje, když se o důležitých věcech radí nejdříve s ní a vy se o výsledku dozvídáte až následně. Dejte mu najevo, že nechcete narušovat jejich vztah, ale přejete si, aby vaše manželství bylo místem, kde se nejdříve hledá společné řešení. Právě taková otevřená komunikace může vést k většímu vzájemnému porozumění než snaha přesvědčovat, kdo má pravdu.
Přeji vám, paní Valerie, aby se vám podařilo s vaším manželem znovu posílit pocit partnerství a vzájemné blízkosti. Vaše přání být pro něj po tolika společných letech tou nejbližší oporou je naprosto pochopitelné a zaslouží si, aby bylo vyslyšeno.
