Dnes je to přesně 80 let od chvíle, kdy si 1. října 1946 přeživší vůdcové nacistického Německa vyslechli verdikt. Jak Norimberský proces probíhal, proč se kvůli němu muselo zavést simultánní tlumočení a komu se Hermannu Göringovi podařilo vyhnout oprátce?
Na podzim roku 1945 leželo město Norimberk, které Adolf Hitler kdysi proměnil v megalomanské místo pro své sjezdy, v naprostých troskách. Uprostřed této zkázy však zůstal téměř neporušený Justiční palác. A právě sem se upřely zraky celého světa. Do lavice obžalovaných usedla více než dvacítka nejvyšších přeživších představitelů třetí říše. Chyběli jen ti, kteří unikli spravedlnosti sebevraždou – Adolf Hitler, Joseph Goebbels, Heinrich Himmler a Robert Ley.
Norimberský proces: Jak probíhal soud s nacisty
Když se blížil konec druhé světové války, spojenci stáli před obrovským dilematem, co udělat se zajatými nacistickými pohlaváry. Názory se radikálně různily. Britský premiér Winston Churchill zpočátku prosazoval popravu bez soudu. Sovětský vůdce Josif Stalin zase navrhoval obří vykonstruované procesy s předem jasným výsledkem. Byli to nakonec Američané, konkrétně hlavní americký žalobce Robert H. Jackson, kdo prosadil myšlenku skutečného, právně podloženého tribunálu. Spojenci si totiž uvědomili jednu zásadní věc. Pokud by nacisty jen zastřelili, budoucí generace by mohly jejich zločiny popírat nebo z nich udělat mučedníky. Bylo nutné předložit důkazy. Všechno muselo být zadokumentováno, aby už nikdo nikdy nemohl říct, že se to nestalo.
Norimberk nebyl vybrán náhodou. Právě zde byly roku 1935 přijaty rasové zákony, které vyústily v pronásledování Židů. Zároveň místní Justiční palác byl jedním z mála velkých soudních komplexů v Německu, který přežil bombardování, a navíc s ním byla propojena obrovská věznice. Procesu se zúčastnily čtyři vítězné mocnosti, tedy Spojené státy, Sovětský svaz, Velká Británie a Francie, které musely sladit své zcela odlišné právní systémy. V soudní síni se navíc mluvilo čtyřmi jazyky. Kvůli tomu zde byl vůbec poprvé v historii použit simultánní překlad. Každý účastník měl sluchátka a mohl si přepínat kanály s tlumočením do angličtiny, francouzštiny, ruštiny nebo němčiny.
Co se dělo v soudní síni
Bývalý velitel letectva Hermann Göring, který znatelně zhubl a zbavil se závislosti na morfiu, se snažil pasovat do role mučedníka a suverénního vůdce. Rudolf Hess, někdejší Hitlerův zástupce, pro změnu předstíral ztrátu paměti a Albert Speer, Hitlerův architekt, hrál roli apolitického technokrata, který prý o ničem nevěděl. Zlom nastal na konci listopadu, kdy obžaloba promítla v potemnělé síni hodinový dokumentární snímek natočený spojeneckými vojáky při osvobozování koncentračních táborů. Záběry na hromady těl a buldozery shrnující mrtvé do masových hrobů změnily vše. Obžaloba byla postavena na nezpochybnitelných faktech, protože paradoxně využila pověstnou německou byrokracii. Nacisté si o svém vraždění vedli pečlivé záznamy, a právě jejich vlastní dokumenty se staly hlavními důkazy proti nim.
Provaz pro architekty zkázy a Göringův únik před popravou
Tribunál zasedal téměř rok a vyslechl stovky svědků. Prvního října 1946 vynesli soudci verdikty. Dvanáct obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, tři dostali doživotí, čtyři dlouholeté tresty a tři byli pro nedostatek důkazů o jejich přímé odpovědnosti zproštěni viny. Trest smrti neměl být vykonán důstojně před popravčí četou, jak to vojáci požadovali, ale potupně oběšením. Hermann Göring ale noc před vykonáním rozsudku spáchal ve své cele sebevraždu pomocí kapsle s kyanidem, kterou se mu podařilo celou dobu skrývat. Zbylí odsouzení byli v noci na 16. října 1946 popraveni v tělocvičně věznice. Jejich těla byla následně spálena v mnichovském krematoriu a popel vysypali do řeky Isar, aby zamezili vzniku neonacistického poutního místa.
