Georg Tauber: Muž, který kreslil peklo, aby na něj svět nezapomněl. V koncentráku se mu podařilo sehnat barvy

Závislost, průšvihy, vězení, pak koncentrák. A právě tam našel to, co mu už nikdo nemohl vzít: schopnost dívat se, vnímat a kreslit. Jeho obrázky nejsou hezké. Mají být pravdivé. A taky jsou. Tak moc, že po letech skončily v soudních spisech i na výstavních zdech.

Kluk z Bavorska, který chtěl „jen“ kreslit

Georg se narodil v roce 1901 v Rosenheimu. Talent na kreslení se u něj objevil brzy a dovedl ho až k práci reklamního ilustrátora pro tisk a film. Svět plakátů, grafiky a zakázek vypadal jako docela slušná kariéra. Dokud do ní nezasáhla jedna injekce. Po zranění mu lékaři dali morfium. Úleva byla tak silná, že se z léku stala past, ze které se už nikdy pořádně nedostal. Peníze mizely, zakázky taky a Georgův život se pomalu přesouval z ateliérů do nemocnic a soudních síní.

Morfium, průšvihy a pád na úplné dno

Závislost není filmová póza, ale velmi nudná, špinavá a destruktivní realita. Tauber se kvůli morfiu stále častěji dostával do problémů se zákonem. Drobné krádeže, podvody, padělání, opakované pobyty v psychiatrické léčebně. Manželství se rozpadlo, peníze nebyly, reputace taky ne. V policejních spisech se objevuje nálepka „asociální“. Kouzelné slovo, pod které nacisté později zametli bezdomovce, závislé, lidi s psychickými potížemi i všechny, kteří prostě nepasovali do jejich představy „spořádaného“ národa. Z normálního muže s chybami se v papírech stává problém, který se má odstranit, ne léčit.

Z vězení do Sachsenhausenu a dál do Dachau

V roce 1938 skončí Georg ve vězení. Protože je oficiálně vedený jako „asociální“, systém má pro něj nachystaný další krok: koncentrační tábor. V lednu 1940 je deportován do Sachsenhausenu. O pár měsíců později do Dachau. Tam zůstane až do osvobození v roce 1945. Dachau je první velký nacistický koncentrák a laboratoř brutality. Lidé tu umírají hlady, na bití, na nemoci, na pokusy. V téhle šedi, hladu a násilí si Georg uvědomí, že mu zůstal už jen jeden skutečný nástroj odporu. To, co umí od mládí: kreslit.

Zakázané barvy v zemi šedi

V Dachau je umění zakázané, pokud ho neobjedná SS. Přesto se v barácích potichu kreslí, hraje a píše. Jako způsob přežití i jako tichý protest. Georg má štěstí na civilního zaměstnance Rudiego Felsnera, který mu začne pašovat akvarelové barvy a papíry výměnou za kresby. Tauber zachycuje každodenní teror: apely, bití, tresty, vyčerpané vězně. Jeho obrázky putují po táboře, občas se směňují za kousek chleba nebo cigaretu. Umění se mění v měnu a současně v kroniku. SS nakonec systém odhalí, Felsner mizí na frontě, Tauber skončí v trestním bunkru. Ale kresby přežijí.

Když vás „pozve“ doktor z SS

V roce 1942 se Georgův talent dostane k nesprávným uším. SS lékař Sigmund Rascher, nechvalně proslulý pokusy s podchlazováním a vysokou nadmořskou výškou, chce mít svou „vědu“ řádně zdokumentovanou. Tauber je povolán, aby kreslil průběh experimentů. Vězni ponoření v ledové vodě, omrzlé tělo, smrt jako očekávaný výsledek. Po dvou sezeních má Georg dost. Řekne asistentovi Neffovi, že už nepřijde, i kdyby kvůli tomu měl zůstat v lágru dalších deset let. Raději hlad a bití než pohodlnější postavení za cenu spoluúčasti. Tenhle moment tichého „ne“ je možná nejodvážnější čára, kterou kdy nakreslil.

Osvobození, karanténa a skicák plný bolesti

Dachau je osvobozeno 29. dubna 1945. Pro mnohé vězně to ale paradoxně neznamená okamžitou svobodu. V táboře řádí tyfus a další nemoci, místo je v karanténě a lidé tam zůstávají ještě týdny. Tauber bere do ruky papír a začíná systematicky kreslit to, co prožil on i ostatní. Kostlivce v pruhovaných mundúrech, mrtvé naskládané na hromadách, americké vojáky očkující a dezinfikující bývalé vězně, zoufalý pokus vrátit se k normálnosti v naprosto nenormálním prostoru. V hlavě má jasný plán: tyhle obrázky mají být důkazem pro ty, kdo jednou budou tvrdit, že o ničem nevěděli.

Boj za „zapomenuté“ oběti

Po válce by člověk čekal vděčnost a odškodnění. Realita? „Asociální“ vězni jako Tauber dál nesou stigma. Stát je za oběti nacismu nepovažuje, kompenzace nula. Georg se s tím odmítá smířit. V roce 1946 spoluzakládá skupinu K.Z.-Arbeitsgemeinschaft „Die Vergessenen“. Spolek, který bojuje za práva těch, na které se společnost rozhodla zapomenout. Sdružení je po pár měsících zakázáno, ale Tauber pokračuje aspoň kresbami a otevřenými dopisy. Někteří spoluvězni mu vyčítají, že své obrázky prodává jako pohlednice. Pravda je nejspíš prostá: potřebuje peníze na živobytí. A zároveň chce, aby se na Dachau nezapomnělo.

Předčasný konec a druhý život jeho kreseb

Tuberkulóza, kterou si přivezl z tábora, se přihlásí o slovo. V roce 1950 Georg Tauber umírá v Kempfenhausenu, bez širšího uznání, bez odškodnění, jen s pár přáteli a hromadou kreseb, které většina lidí nikdy neviděla. Část jeho díla zůstane u bývalého spoluvězně Antona Hofera a na desítky let zmizí ze světa. Až v 21. století Hoferovy vnučky najdou balík kreseb na půdě a osloví památník v Dachau. Z Taubera se najednou stává to, čím vždy chtěl být. Svědek pro budoucnost. Jeho obrázky putují na výstavy, do katalogů a učebnic. Pozdě, ale přece. Důkaz, že i „asociální“ člověk může mít naprosto zásadní místo v paměti světa.

Byl posedlý dvojčaty a za své ohavné pokusy nebyl nikdy potrestán. Komu se říkalo Anděl smrti?