Eva Hermannová za války zpívala v koncentračním táboře Terezín, později se stala šéfkou opery Národního divadla

Psal se 22. červenec 1929, když se ve Vídni narodila Eva Herrmannová. Dětství však holčička strávila v Opavě, kde její tatínek Erwin Herrmann provozoval velkoobchod s galanterním zbožím Herrmann & Vogel. Evina maminka byla rakouská operní pěvkyně nežidovského původu, Eva tak odmala uměla oba jazyky, češtinu i němčinu. Tatínek byl českým vlastencem, a tak si prosadil, aby Eva navštěvovala českou školu. Díky jeho podnikání se rodině dařilo velmi dobře a Evě se tak dostávalo skvělého vzdělání. „Byly to dobrý léta, obchodu se dařilo, my jsme jezdili do Alp a dole na nás vždy čekalo auto,“ vzpomínala Eva Herrmannová pro Paměť národa.

Přísná protižidovská opatření

Jenže v roce 1938 bylo v rámci mnichovské dohody české pohraničí připojeno k Německu a nad židovskou populací se začala stahovat mračna. Erwin Herrmann proto raději ukončil provoz ve firmě a rodinu i s jeho rodiči odstěhoval k příbuzným do Prostějova. V té době bylo Evě devět let. V platnost postupně vstupovala nejrůznější protižidovská opatření a v roce 1940 bylo Evě zakázáno chodit do školy. „S tou školou, na to v životě nezapomenu a ani té učitelce to nikdy nezapomenu. Jednou přišla a před celou třídou řekla, že musíme odejít, protože jsme Židovky, a nemůžeme s nima chodit do školy... Já jsem myslela, že se zblázním. Brečela jsem jak blázen, utíkala jsem domů a několikrát jsem přitom upadla,“ vzpomínala Eva.

Její i rodiče dalších židovských dětí nechtěli své potomky o vzdělání připravit, a tak zakládali nejrůznější skupiny, aby se studenti mohli učit alespoň v domácích školách. Jenže situace se i nadále zhoršovala a nenávist k židovskému obyvatelstvu rostla. Brzy přišel povolávací rozkaz do transportu do Terezína pro Eviny prarodiče, kteří se domů již nikdy nevrátili. Po nich byla řada na tatínkovi Erwinovi a Evě. Erwina se mamince nějakým způsobem od transportu podařilo zachránit, Eva už mu bohužel neunikla.

Život v Terezíně

Byl rok 1943 a Eva se s maminkou vydala do Prahy, kde dva dny chodily po dobrých restauracích a cukrárnách. Poté maminka Evu odvedla ke trasportu a Eva putovala do Terezína, kde zůstala až do konce války. Jak později vyprávěla, pobyt v terezínském ghettu byl sice náročný a chyběla jí rodina, přesto tam zažila i celkem hezké okamžiky. Jelikož po mamince zdědila pěvecký talent, zpívala spolu s dalšími dětmi jako jedna ve sboru v opeře Brundibár, již nacvičili se skladatelem Hansem Krásou, a snažila se i jinak všemožně zabavit. Musela ale samozřejmě především tvrdě pracovat. „Nějaký holky se nad tou prací ofrňovaly, to já jsem prostě šla a udělala jsem to. Vůbec mi to nevadilo,“ říkala Eva.

Samozřejmě ale i v terezínském ghettu se situace postupně přiostřovala. Eva viděla odjíždět své přátele na smrt do Osvětimi i dalších vyhlazovacích táborů a sama žila ve strachu, kdy přijde řada na ni. V Terezíně navíc přibývalo čím dál víc lidí a tím pádem i nemocí, které vězně ohrožovaly. Eva se o nemocné přesto starala a snažila se jim pomoct.

Po osvobození Rudou armádou se Eva rozhodla ghetto opustit. Jelikož v Terezíně vládl chaos po odchodu Němců, ona a několik dalších lidí skutečně odešli, aniž by jim v tom někdo bránil. Vyhráno ale ještě neměli. Čekala je strastiplná několikadenní cesta, kdy přespávali různě po stodolách, protože nechtěli nakazit lidi v domácnostech. Po pár dnech se ale Eva přece jen dostala do Prostějova, kde našla tatínka v péči maminky v nemocnici. Toto shledání bylo opravdu šťastné a velkou měrou přispělo k tatínkově uzdravení.

Vzpomínky v knize

Po válce se rodina mohla vrátit do Opavy, kde pan Herrmann obnovil fungování své firmy. Eva vystudovala gymnázium a rozhodla se odejít do Prahy, ačkoliv tatínek toužil po tom, aby po něm firmu jednou převzala. Jenže Eva měla o svém životě jiné představy, a tak studovala operní režii na Akademii múzických umění. V Praze se i vdala a měla syna a dceru, nechala si však své dívčí příjmení, a to z úcty k velké části rodiny, která během holocaustu zahynula. Po sametové revoluci byla v dubnu 1991 Eva Herrmannová jmenována šéfkou opery Národního divadla, kde zůstala do roku 1995.

Eva Herrmannová zemřela v únoru 2017, její životní příběh však zůstává nesmrtelným svědectvím hrůz druhé světové války. Eva totiž své vzpomínky sepsala v knize Poslední Herrmannovic holka, která se zakládá také na jejích denících, které si v té době psala. A právě díky nim kniha disponuje jedinečnou autenticitou i věrohodností.
V Opavě je o Evě Hermannové a její rodině nově otevřená výstava, 12. června 2025 se budou ve městě pokládat “Kameny zmizelých” nebo “Stolpersteine” za všechny z rodiny, kteří zahynuli v nacistických táborech. 

Zajímá vás druhá světová válka a holocaust? Přečtěte si o jednom z nejkrutějších dozorců v Terezíně.